chcete-li, můžete navštívit  moje stránky jen o SCRAPBOOKU

Ta, která běhá...

Středa v 10:10 |  Pele-mele
Při svých každodenních ranních cestách na autobus a pak od školy domů potkávám samozřejmě pořád stejné lidi. Stejnou paní, která chodí ráno nakupovat, stejnou paní učitelku chvátající do školy, stejnou paní ráno na zastávce, už se zdravíme, prohodíme pár slov. Přijede první bus, vysype hordu studentů, i ty už poznávám. Kluka s čepicí, holky, co na sebe čekají a vřele se objímají, černovlasou krasavici, která si hned zapaluje první ( nebo už druhé, třetí… ) ranní cigárko. Kluka s mobilem, který čeká na svoji boubelatou zrzku.
Pak přijede druhý autobus a v něm můj chlapeček. Pádíme do školy, neb "naše" škola nezačíná klasicky v osm hodin, ale už za pět minut osm. Zpozdíme-li se o minutu, už se musíme dožadovat vpuštění a odemykání školy a šatny. Opruz. Odevzdám dítě a jdu zase domů.
Stejnou cestou, ve stejnou dobu…potkávám stejné lidi. Kluky ze zemědělky, kteří rychle dokuřují na rohu, maminky vlečoucí mrňata do školky, pána venčícího psa, už se taky zdravíme, i ty kluky a holky před gymplem poznávám.
Už jsem dost daleko od školy, už je taky dost pozdě a kolem mne profrčí copatá holka. Běhá tak každý den. Potkávám ji denně, na stejném místě. Běží. Přemýšlím, jestli trénuje, nebo snad bydlí blízko školy a znáte to, ti co bydlí nejblíž chodí vždycky pozdě…, nebo jí taky jezdí pozdě autobus? Kdo ví? Tak dlouho už se na chodníku míjíme, že o sobě víme, občas zvedne oči, občas se usměju. Je pro mě jakýsi symbol nového dne v pohybu. V pondělí jsem ji nepotkala. Ani v úterý neběžela. Ani dnes, ve středu…Jsem zneklidněna. Kde je? Co je s ní? Je nemocná? Odstěhovala se? Zabloudila? Běhá jinam, jinde, v jiný čas?...Spousta otázek. Musím to zjistit :-).
Počet komentářů: 1
 

Jsem tlustá!

Úterý v 22:22 |  Pele-mele
Dnes jsem cítila, že díky citrónové kůře ( vitamíny! ) mám nad bacily převahu já. Doprovodila jsem dítě na autobus a pokračovala na poštu. Vyzvedla zásilku, poslala zásilku. A pokračovala hrdinně do obchodního centra…KIK…nic, jen fixy - došel mi černý, a za cenu jednoho koupila jsem jich dvanáct :-), pak DM drogerie, že se kouknu na laky na nehty, kterými se dají obarvovat písmenka do scrapbooku…NIC…tak jsem si koupila řasenku a parfémovou vodu zdarma…no nekupte to ! Takko je hned vedle. Nechodím v tyhle končiny, je večer, uvolila jsem se k tomu, že proflákám čas po nákupech, tedy jdu i sem. Slevy nijaké…ale hadérky celkem slušné….vybírám si několik triček, svetříky, košile, podprsenky, kalhotky…strašně se mi líbí, že mě nikdo nesleduje a neurčuje, kolik věcí si smím vzít do zkoušecí kabinky. Je skoro sedm večer, obchod zeje prázdnotou. Ve vedlejší kabince se nějaké puberťačky fotí mobilem :-). Velká sranda. Jsem tu jediná "stará". No, do Takka asi ženský mého věku nechodí, největší velikost zaznamenala jsem tu xxl…ale to fakt úplně omylem. Zkouším si tričko s volánky, moc se mi na ramínku líbilo. Bože, nemůžu se do něj nasoukat. Co jsem si to vzala za velikost? L. To je dobré, ne? Není! Zírám na sebe do zrcadla a představuju si puberťačky, kdyby mě viděly…Co mi to vyrostlo na břiše?
Za a). jsem těhotná? Neeeee! To by bylo proti přírodě! I když…v lednu taky kvetou petrklíče! Ale je to proti přírodě!
Za b). mám nádor? Snad neeeee, i když…to je vždy padesát na padesát….ale zas tak špatně se necítím :-)
Za c). jsem bez vůle, bez zodpovědnosti, jsem prostě rozežraná a tlustá! C je správně! Fuj!
Ani další tričko v barvě kakaa mi není…ani světřík, ani druhý svetr…
Beru si košili o číslo větší než obvykle. Ne, to nejsou ty bestie, které lidem v noci ve skříních přešívají oblečení na menší, to jsem já, ta bestie, která nezná míru, která si lebedí v dobrůtkách, sýrečkách, paštičkách, croisantech, houstičkách, sladkých koláčkách…
Neumím plavat. Tedy umím, ale jen tam, kde stačím. Kde nemám pevnou zem pod nohama když se postavím, tam se topím a řvu….Ale s touhle pneumatikou bych se fakt neutopila!
Vezmu si podprdu, kalhotky a košili o číslo větší ( téměř těhotenskou ) a tvářím se jakoby nic…Venku už je tma a tak není vidět na moje slzy. Ježíšmarjá, co jsem to udělala? Jak jsem tu svoji rozežranost mohla nechat dojít tak daleko?...
Zhubnu už není srandapředsevzetí, ale vážná věc!!!
ZHUBNU!!!!
Počet komentářů: 7

Mňam - FLAN

16. ledna 2012 v 14:51 |  Bon Appetit
Z francouzského novoročního výletu jsem si přivezla rychlou krabičku - tedy hotový dezert v krabičce - FLAN. Flan je dezert , původně španělský, portugalský, ale oblíbený i Francii. Je to , zjednodušeně řečeno, upečený pudink :-). Z té krabičky je to naprosto jednoduché - ve čtvrt litru studeného mléka se rozmíchá obsah krabičky a vlije do litru a čtvrt mléka horkého, povaří asi minutku a nechá dvacet minut vychladnout. Pak se vše vlije do formy a nechá asi čtyřicetpět minut péct, připálený povrch je žádoucí. Pak flan ztuhne a vychladne a po dvou hodinách se jí. Je výtečný, pocitově lehounký, ale asi to nebude až tak dietní J. Flan v kalíšcích, vypadajících jako paštika, se dá koupit ve Francii v každém supermarketu, ještě bývá i politý karamelem a nebo se sušeným ovocem. Je to dobré :-) A není to tak složité, udělat si flan doma i bez "krabičky". Zkuste to…
Těsto:
250g mouky
125g másla
špetka soli
40g cukru
5 cl studené vody

Náplň:
1 litr mléka polotučného
3 vejce
160g cukru
100g maizena (kukuřičný škrob)
2 sáčky vanilkového cukru
3 lžíce vanilkového exktraktu
dřeň z jednoho vanilkového lusku
Připravte si těsto: mouku smíchejte se solí a cukrem, přidejte na kostky nakrájené máslo a prsty uhněťte těsto. Po částech přidávejte vodu. Až bude těsto vláčné a pružné, dejte ho na půl hodiny odpočívat do lednice. Odpočaté těsto rozválejte na plát a vyložte jím vymazanou koláčovou formu. Dno propíchejte vidličkou.

V míse vyšlehejte vejce, maizenu, vanilku a 125ml mléka. Ostatní mléko dejte hřát do kastrůlku s cukrem a vanilkovým cukrem a také dřeň z vanil. lusku. Přiveďte k varu. Až bude směs vařit přidejte vaječné těstíčko a šlehejte, dokud vše nezhoustne.
Až je směs hustá, nalijte ji na připravené těsto, uhlaďte a pečte ve vyhřáté troubě na 180°C 40 minut. Povrch by měl být až černý. Nechte vychladit a podávejte.

Počet komentářů: 3

Bonne année 2012

11. ledna 2012 v 22:54 |  Cesty
Ještě pořád je začátek roku, ještě pořád vám můžu napsat: Bonne année :-). Dobrý rok…
Završili jsme starý a začali nový rok ve Francii, v alsaském Colmaru. V Colmaru jsem sice byla , ale Alsasko moc neznám. Vím, vinice, výborné bílé, obliba čápů, roztodivné vesnice, hrázděné domy, vliv Německa…a to i v jídle. Vloni jsme s mým prostředním synem koketovali s myšlenkou jet po Vánocích do Colmaru ( …k tomu se vztahuje synkova hláška, když je něco moc pěkné: Tady je to krásný jako v Kolmárku :-) ) , ale nějak jsme myšlenku nedotáhli do konce a zájezd se nekonal. Takže letos nastal druhý pokus…a vyšel. Nadělili jsme si výlet pod stromeček a v pátek, den před Silvestrem , brzy ráno, vyrazili jsme směr Francie. Ovšem probuzení nebylo nijak příjemné, venku bylo nasněženo L…ještě jsem se vrátila pro druhou, teplejší bundu a vzala si teplé boty. Ale předpověď slibovala déšť a zase déšť…No s tím nic nenaděláme, ubytování bylo zaplaceno a na výlet jsme chtěli. Celou cestu po Německu sníh střídal déšť…nic moc vyhlídky. Ale přejeli jsme francouzské hranice a obloha zesvětlala a sem tam vykouklo i sluníčko.
První zastávka ( synek naplánoval před dojezdem do Colmaru ještě několik zastávek v okolních vesničkách ) byla v pravé poledne ve vesničce Bergheim. Sotva jsem vylezla z auta, už jsem vzdychala…ty domečky, ta výzdoba, ten klid…Náš "průvodce, tedy spíše průvodkyně" nám přečetla, na co se máme dívat a vyšli jsme do roztomilých uliček.
Krásné. I počasí se umoudřilo a kromě studeného větru bylo docela dobře. Převlékla jsem tedy bundu za teplejší a pokračovali jsme k dalšímu městečku. Je to jen kousek. Spustil se opět déšť.
Ale než jsme v Ribeauville zaparkovali, bylo po dešti a slunce se snažilo prodrat skrz mraky. Dokonce jsme potkali francouzskou mademoiselle v lodičkách a měla úplně holé nohy ( chudinka, nehezky červené, jaká jí byla zima ) . V Ribeauville ční nad všemi uličkami kde chodíte, hrad Saint- Ulrich a je to úchvatný pohled. Velmi, velmi fotogenický. Hlavní ulice je překrásně nazdobená, každý dům je jiný a chlubí se jinou výzdobou. Z oken visí girlandy, hvězdy, hvězdičky, balíčky, srdíčka, medvědi…prostě pohádkové vánoce. Pro mě to není kýč, já tohle miluju, čím víc, tím líp. A představte si, v některých truhlících za okny kvetly i muškáty! Ribeauville je krásné, i koncentrace lidí je větší. Na ubytování v Colmaru jsme s paní majitelkou domečku domluveni na osmnáctou hodinu, takže máme ještě čas na jedno městečko - Riquewihr. ( www.cestomila.cz )
Riquewihr je nejvyhlášenější vinařskou vesničkou Alsaska a je zařazen do seznamu nejkrásnějších vesnic Francie (Les Plus Beaux Villages de France). Reklamní texty tvrdí, že v uličkách Riquewihru se vrátíte do 16. století a že zde vinice vlastnil i filozof Voltaire.
Riquewihr má kolem tisícovky obyvatel. Hlavní ulici Charlese de Gaulla lemují barevné hrázděné domy, v nich najdete restaurace i obchůdky nabízející ochutnání místních vín. Alsasko má mimořádně vhodné klima pro vinařství, za což vděčí pohoří Vogézy, přirozené hradbě proti západním dešťům a větrům. Je zde překvapivě sucho vzhledem k poloze až na severovýchodě Francie, léta jsou teplá a zimy vinicím neublíží. Pěstují se zde báječná bílá vína - mj. odrůdy Gewürztraminer, Pinot Gris, Riesling a Muscat. Nezapomeňte si koupit na cestu domů nějaké alsaské víno, mělo by mít na etiketě Alsace AOC (Appellation d'origine contrôlée) a nejlépe Alsace Grand Cru. V takovém případě popíjíte víno z nejlepších alsaských vinic (připravte si kolem 20 eur). Nejvyhlášenější vinicí v okolí Riquewihru je Schoenenbourg - 53 ha nejlepší půdy ve výšce mezi 265-380 m. n. m. Najdete ji severně od vesnice na stejnojmenném kopci obrácenou na jih a jihovýchod.
Alsasko protíná 170 km dlouhá cyklistická vinařská stezka. Vede většinou po silničkách, ale také přes vinice a malebné vesnice. Příležitostí k zastávce a okoštování výborného vína u místních vinařů je dost a dost. Stezka vede nejen přes Riquewihr, ale také nedaleké vesnice Hunawihr (3 km), Ribeauvillé (4 km) a Kaysersberg (10 km). Z Riquewihru pochází jedna z nejproslulejších francouzských vinařských rodin. Firma Hugel a synové (Hugel et fils) byla založena v roce 1639 a i ve 21. století je stoprocentně v rodinných rukách. Vůdčí postava vinařství v celém poválečném období Jean "Johnny" Hugel, který zemřel před dvěma lety, je považován za nejvýznamnější osobnost alsaského vinařství celého 20. století.
Nejstarší stopy po osídlení Riquewihru a jeho okolí sahají až do římských dob. Stály zde pozorovací věže, opevnění a pravděpodobně tudy vedla římská silnice. Nelze vyloučit, že zde Římané také pěstovali víno. Hroby v okolí vesnice prokazují existenci osady již v 8. a 9. století, na přelomu tisíciletí vlastnili region alsaští vévodové. První písemná zmínka o vesnici je z roku 1049 na darovací listině klášteru Sainte-Croix-en-Plaine nedaleko Colmaru. Tehdy se jmenovala Richovilare. Je prokázáno, že již na konci 11. století vlastnil klášter v Richovilare vinice. Jméno Riquewihr snad pochází od mýtického bohatého obchodníka Richa, který prý žil v 6. století - postupně se vyvíjelo na Richovilla, Richovilare a Riquewihr. Majitelé se střídali, Riquewihr patřil hrabatům Eguisheim-Dabo, poté Reichensteinům, Horbourgům. Ti nechali Riquewihr opevnit, nejstarší části hradeb tedy pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Již tehdy se zde rodilo výborné víno, které se prodávalo v celé říši. V roce 1324 koupili panství Württemberkové a v jejich majetku zůstalo až do Francouzské revoluce (s výjimkou prudkých zvratů za Třicetileté války, která zpustošila celý region a způsobila hlad i epidemie moru). V roce 1796 byl Riquewihr připojen k Francii.
Riquewihr byl jako zázrakem ušetřen ničení za 2. světové války a má na 50 budov vyhlášených za národní památku. Vstup do obce střeží brána Dolder, druhá věž na opačné straně vesnice byla zničena již před 200 lety. Dolder znamená "nejvyšší bod" - věž je vysoká 25 metrů. Uvnitř bydlely rodiny strážců, kteří měli mj. za úkol každý večer zavírat bránu. Dnes je ve věži muzeum.

Bylo to načasované. První vesnička na rozjezd, druhá krásná, třetí městečko nejkrásnější. Prošli jsme malinký tržík, vlezli do vinného sklípku…a najednou se setmělo, ulice, uličky a domy se rozzářily tisíci světýlek…pádíme k autu a hurá do Colmar. Navigace nás navede zcela přesně a já i můj muž jsme vykulení, že bydlíme opravdu v centru, v místech, která známe. Stojíme před domečkem a hýkáme nadšením. Za chvíli přiběhne paní majitelka, šik Francouzska, sukně, podpatky a uvede nás do našeho bytečku. Paráda. Krása. Bydlíme v hrázděném domečku v centru , na ulici Grand Rue , byteček je rozkošný…a navíc nás vítá ještě láhev šumivého vína a štola.

Moc se nezdržujeme, jen pohodíme tašky a upalujeme ven, na večerní, rozsvícený Colmar. Poznáváme známá místa a jsme uchváceni tou krásou. Vánoční atmosféra je zase o něčem úplně jiném. Fotíme jako o závod a předháníme se ve znalostech. "Domů" dorazíme asi v osm a večeříme báječné hovězí na víně, které uvařili mladí ještě v Česku , popíjíme skvělé bílé alsaské a pak i červené z Bordeaux a užíváme si Francii.
Ráno si pěkně pospinkáme. Je Silvestr a potřebujeme být vyspalí na dlouhou noc. Mladí nakoupí snídani, oh, na pravý francouzský croissant jsem se táááák těšila…Po snídani se vypravíme na obhlídku Colmaru za světla. Ve městě probíhá ještě vánoční trh. Je na pěti místech města. Hned u domečku máme jeden- nazvaný "dětský", to proto, že zde jsou atrakce - například jízda na dřevěných koních - pro děti. Ti dospělí Frantíci se na nich fakt vyblbli! Záviděla jsem jim, ale odvahu se trhnout a být za blázna jsem nenašla :-(

Projdeme si všechny tržíky, prohlížíme stánky, tu si dáme svařák ( ten z bílého vína s medem a kořením byl nejlepší) , tu něco na ochutnání- choucroute, tarte flambée…a zase svařáčky do malovaných kalíšků :-)…fotíme a sdílíme svoje nadšení. Byť se pořád pohybujeme kolem svého dočasného bydliště, i tak se dostaneme "domů" až kolem šesté hodiny. Oooo, zapomněli jsme na čerstvé pečivo! Rozběhneme se po městě, nakonec máme pečiva, že bychom ho mohli prodávat. Včera jsme v Super U nakoupili všechny suroviny a hlavně víno , takže silvestrovský večírek může začít. Se synkem se pustím do výroby "tataráku z lososa"- Není nad čerstvou rybičku...


Pak sýry, paštičky , šunka….pojídáme, popíjíme, povídáme…před půlnocí si pustíme TV, abychom byli v obraze…Nádhera! Končí starý rok a začíná NOVÝ, zase po létech ve Francii. Jsem dojatá, všichni jsme dojatí. Pijeme pravé šampaňské…telefonujeme si s rodinou, píšeme esemesky známým. Posíláme naše veselé foto. Bonne année 2012

A ráno si pospíme, vynecháme oběd a jedeme na obhlídku dalších alsaských vesniček. Všude je klid. První na řadě je Kaysersberg, městečko, nad kterým opět ční hrad , městečko, kde se narodil Albert Schweitzer ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Schweitzer ).
Je kouzelné. Na hlavní třídě nacházíme zbytky včerejších oslav…a taky otevřené stánky s občerstvením…podlehneme snadno a lehce - polední teplá zeleninová krémová polévka do hrnečku je to pravé…a zase svařáček…ooo, proč tak málo doma děláme svařák z bílého vína? …Dalším městečkem na trase je malý Turckheim….klidný a tichý, ale s překrásnou výzdobou i živým čápem na komíně! ( každá vesnička a městečko se pyšní úplně jinou výzdobou ) . Zajedeme si ještě do Munstru, místa známým výrobou úžasného sýra…a čapí školkou…ale jinak nic moc…takže zpět…do Equisheimu, vrcholem dnešního dne!
A To tedy jo! Městečko je zvláštní tím, že uličky se vinou dokola kolem hradu a jsou nádherné, autentické, hned by se v nich mohly točit středověké filmy. Takové zatočené Zlaté uličky. V jediné otevřené kavárně si dáme kávičku a sklenku pinot gris , je tu teplo a příjemně. Venku je taky teplo, jako na jaře…takže petrklíče ani muškáty už nás nepřekvapují. Než dopijeme svoje dávky kávy, venku se setmí…takže si ještě užijeme kouzelnou atmosféru světýlek.
"Doma" místo svátečního novoročního oběda děláme sváteční novoroční večeři - kachní prsa, brambůrky, zeleninové saláty…a vínečko! Kachní prsa jsou neskutečně výtečná! Libujeme si, jak se nám večeře povedla, hrajeme společenské hry, povídáme…a pomalu se vyklidníme a jdeme spát...
Ráno se jen zabalíme, odevzdáme klíče, nakoupíme bedny vína ( prosadím si to bílé alsaské :-) ) a pádíme k domovu…zítra ráno začíná všední den…práce, úkoly, povinnosti…
Bylo to nádherné! MERCI BEAUCOUP!


Počet komentářů: 1

Přáníčko

23. prosince 2011 v 0:55 |  Pele-mele
Počet komentářů: 1

První adventní neděle

28. listopadu 2011 v 11:33 |  Pele-mele
Dostala jsem před časem od Haňule mejlem odkaz na prodejní výstavu FlerOffline. Protože jsme měli naplánovanou cestu do Prahy, chtěla jsem se na výstavu jít podívat, ale neb jsem nevěděla přesný časový plán, s Haňulí jsme si nic nedomlouvaly napevno.
Do Prahy jsme včera jeli. Vysadili jsme synka na Strahově, zaparkovali pod Národním divadlem a neb bylo po týdnech inverze krásně, procházkou šli na Újezd. Oho, před Michnovým palácem fronta až na chodník. Stojím a zvažuju, jestli mi to za to stojí nebo ne…když tu slyším: Ahooooj! A Haňule tady :-). Můj muž nás radostně opustil a my radostně štěbetaly ve frontě. Když jsme se promačkaly až na nádvoří před palác a já si začala uvědomovat, že stejný, nebo alespoň hodně podobný masakr to bude i vevnitř, přešla mě chuť. Nic jsem nechtěla nakupovat, jen se podívat, pokochat, pozdravit Pindruši a Didi, nikoho jiného jsem tam neznala. No….vzdala jsem to a opustila Haňuli, která dovnitř stejně musela, neb tam měla objednávku. Dav prostě není pro mě :-(
Našla jsem muže a šli jsme spolu na procházku na Kampu, bylo krásně a mně bylo mnohem příjemněji než v tlačenici ženských. Cestou jsem si pod Karlovým mostem odlovila jednu kešku a šli jsme ještě pro jednu- u Lennonovy zdi. Ani jeden jsme ovšem nevěděli , kde se přesně zeď nachází, tak nám "přítel na telefonu" = synek z koleje, poradil a my se vraceli zase zpět. Mezitím zavolala Haňule, že už je venku z výstavy a jestli jí vezmeme na procházku. S radostí! V této části Prahy, kolem Maltézského náměstí, jsem nikdy nebyla a moc se mi tu líbilo. Zeď jsme našli, kešku odlovili, mojí jubilejní dvacátou!
A pak jsme si za odměnu zašli do Café de Paris a prožili krásný kus odpoledne ve Francii ;-) při výtečném červeném vínku a skvělé cibulačce. Na závěr pochopitelně kávička a créme brülée. Pak ještě přes Karlův most podívat se na stromeček na Staromáku , dát si pytlík kaštanů, rozloučit se s Haňulí a zpět domů. Byl to nádherný den, jak řekla Haňule, opravdová neděle.
První adventní se vydařila.

Krásný advent všem :-)
Počet komentářů: 1

Moje Provence - 4

17. října 2011 v 15:04 |  Cesty
Kousek od Aix, jak jsem se dočetla, je největší akvadukt. Akvadukt Roquefavour je součastí kanálu Canal de Marseille, a sto let zásoboval Marseille a okolí pitnou vodou z řeky Durance. Kanál byl vzbudován po katastrofalním suchu a epidemii cholery 1832-1835, kdy stávající zdroje poskytovaly pouze jeden litr vody na osobu a den. Akvadukt je 393 metů dlouhý a 83 vysoký. Je to úchvatná stavba, naprosto dokonalá a proti modré obloze prostě něco úžasného. Nemohli jsme se nabažit focení, rvali si foťák z ruky a nacvakali milion fotek ze všech stran a úhlů.
Zaparkujeme na plácku u silnice a pak přes mostík s docela rušným provozem a stále po silnici dojdeme kam to je jde a pak vlezeme možná na soukromou louku a blázníme s foťákem. Chtělo se mi vyšplhat se až nahoru na skálu, ale nějak se to neshledávalo s kladnou odezvou.

Zpět do Apt musíme zase přes Aix, tedy alespoň jsem si myslela, že to bude snadnější. Možná jsem mohla navigovat silničkami mimo, ale stalo se. Na okruhu v Aix jsem pořád nemohla najít ten správný výjezd, až jsme se dostali zpět do totálně ucpaného centra. Bylo šest hodin, všichni se vraceli domů z práce, auta stála a smrděla. Na každé křižovatce byl semafor a na něm snad jen červená. Prostě to nejelo. Když jsme se konečně pohnuli, zabočili jsme intuitivně někam…a dobře to nebylo. Nezbylo nám, než si najet na dálnici, objet Aix po dálničním obchvatu a pak už sjet správně jak jsme měli. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Jednak jsme se utvrdili v tom, že velká města, vyjma Paříže, radši ne, že chceme radši svoje provensálské vesničky jako vlaštovčí hnízda přilepená na skalách a svůj klid. Takže žádná Marseille. A za další…při sjezdu jsme sjeli ještě jednou špatně, k vesnici Mayrargues a já pod názvem obce čtu, že má za družební město obec Jimramov z České republika. Doteď jsem o žádném Jimramově nikdy neslyšela ( hned jsem koukla do mapy a zjistila, kde je ;-) ) . V "bageťárně" či-li boulengerii u cesty, kde se musíme otočit do správného směru, kupujeme dvě úplně čerstvé, ještě teplé, právě z pece vytažené a voňavé bagety. Jen co trochu vystydly, hned jsme půl zpucovali. Byla neskutečně dobrá! A to bychom nevěděli a výborné bagety neměli, kdybychom špatně nesjeli J. Ale teď jsme ve správném směru a v osm večer doma. Cestou domů už slunce zapadlo a zabarvilo oblohu všemi odstíny okrových barev. Jak autentické. Vracíme se na tu svoji "správnou" stranu. Nasvícený Lacoste vypadá úžasně. Všude na okolních kopcích září hrozny světýlek a je to jako z pohádky.
Večeříme na lodžii až za tmy to, co najdeme v ledničce, žádné speciality. Ale sýr a víno máme vždycky. Potom koukáme v TV na francouzskou taneční soutěž, já jen kradmo, neb lepím a píšu deníček.
Ve středu, druhý týden našeho pobytu v Apt, až se pěkně vyspinkáme ,jdeme konečně do Domu Luberonu - Maison du Parc Luberon. Jsme tu úplně sami. Expozice je moc krásně udělaná a i když nerozumíme odborným výrazům, obrázky, grafy i reálie jsou dost výmluvné. Líbí se mi, jak se všude myslí na děti a jejich poučení, takže i zde je spousta vychytávek pro dětskou zvídavost.
Vesnice Boux je asi 8 kilometrů od Apt, do kopce, serpentinami. Dnes má asi 118 obyvatel a na kraji obce je vyhlášená restaurace , kde vaří provensálské speciality kuchař Maurice Leporati a kam jezdí( val? ) i Peter Mayle. Pepík šel přeparkovat a já neohroženě fotila. Ze vrat restaurace vyběhl pes a začal štěkat. Pocem, já jsem přece kámoška, nic ti neudělám, lákala jsem zvíře. Pes se nechal hladit a drbat za ušima a od té chvíle byl můj. Cestou uličkami vesnice mě doprovázel a dokonce slyšel i na moje nářečné: pocem !
Byl čas po poledni, čas na oběd. Byli jsme rozhodnuti zaplatit víc než obvykle, ale jít na oběd do slavné Auberge de la Loube. Venku jsme nastudovali jídelní lístek, abychom věděli, co si dame. Neohroženě vcházíme dovnitř. Pusto, prázdno. Kde jsou strávníci? Nikde nikdo. Pes, můj kamarád, neštěká a leží schoulený na židli. Fotím. Okouníme, postáváme a debatujeme, proč zde nikdo není, jestli je ještě brzy, nebo snad mají zavřeno? Ze dveří kuchyně vyšel člověk ( kuchař? ) s mísou čehosi, co vypadalo, jako zbytky od včera…Můžeme obědvat, ptáme se? Non non, děl, máme zavřeno. Otevřeno je jen v neděli, v pondělí a ve čtvrtek večer. To je mi ale prapodivná otevírací doba, ale asi je to normální, už jsme se s tím setkali i na jiných místech. No, nenapadlo nás si důkladně pročíst všechny informace zvenku. Jen to jídlo jsme měli před očima :-)
Kousek od vesnice Boux je Fort Boux, kamenná pevnost na vysoké skále. Kolem jsou samé vysoké skály, prý i 70 metrů vysoké kolmé skalní stěny. Je to ráj skálolezců . Viděli jsme jen jednoho. Nás zajímala pevnost. Bývalo to keltsko-ligurské opiddum, později, ve středověku hrálo místo významnou roli při obraně krajiny. Koncem 9.století byla pevnost opuštěna, a až v době náboženských válek od 12. do 14. století se stala útočištěm protestantů - Valdénských a později Hugenotů. Na pevnost se v domečku pod skalou platí vstupné 4 E a na 37 zastávkách ve velikánské pevnosti táhnoucí se po celé plošině na vrcholu skály se pak můžeme seznamovat se životem ve středověké osadě.
Kručí nám hlady v břiše a jedeme se tedy naobědvat do Lourmarin. Nevadí mi vidět ho ještě jednou, bez trhu. Usadíme se, kde jinde, než pod modrobílými markýzami v Café Gaby. Dám si konečně můj vytoužený salát Chévre chaud s kozím sýrem a růžové víno. Po jídle si dáme desert - crème brulee a kávu. Později jsem si odběhla na prohlídku uliček a můj muž seděl v kavárně u další oranginy, což vyvolalo údiv, když už přece měl kávu. Pak jsem se vrátila a pořád jsme seděli v café a "zevlovali" po lidech a pořád vyhlíželi toho Petera. :-) Bylo to krásné odpoledne, které se pomalu překulilo do podvečera . Ve Francii vám v některých hodpodách dají oběd jen do půl třetí. Pak se nevaří, ani kafe. A otevírá se zase až večer, v 19. hodin. My jsmepřišli včas, ale lidi dostávali jídlo stale, takže na "naše" Café to neplatilo.
Bagety k večeři dnes nakupuju v Apt já a dokonce jsem si v Lourmarin i oběd objednala sama! Ještě pár francouzských dovolených a už tu fráninu zvládnu ;-)
Deníček mě pořád víc a víc baví. V Lourmarin jsme vyplenili "íčko"( turistickou informační kancelář ) a já mám spoustu materialů a obrázků. Kus bude do albumu, kus spotřebovávám hned na místě do deníčku.
Ve čtvrtek už začínám vnímat, že se blíží konec provensálských časů. Přemýšlím, kam ještě jet, aby to bylo adekvátní závěru. Nebyli jsme v cedrovém lese. Takže hurá tam. Les se rozkládá asi na 260 hektarech v katastru vesnic Lacoste, Ménerbes a Bonnieux. První cedry tu byly vysázeny v roce 1861. Stromky byly vypěstovány ze semen dovezených ze Středního Atlasu v Alžíru. Lesem vede zpevněná cesta a do boků dvě turistické stezky. Kolem některých stromů jsou z větví vybudovány jakési úkryty, snad pozorovatelny na zvěř? Nepřišli jsme na nic lepšího. Cedry jsou krásné stromy a v Provenci jsou leckde, nejen zde, v tomto chráněném lese. Třeba přímo u kostela v Bonnieux roste několik nádherných exemplářů se šiškami jako svíce. Nebyla jsem si jistá, jestli cedr není zrovna můj strom v keltském horoskopu, tak jsem si preventivně jeden urostlý exemplář poobjímala ( není, je to habr , ale to nevadí, na energii je dobrý jakýkoliv strom ). Les je na kopci ve výšce 713 metrů, takže výhledy z klesající silničky zpět jsou famózní. Stojíme tam zcela okouzleni a pohlceni tou krásou a je to už jakési rozloučení se všemi vesničkami, které už i jednotlivě rozeznáváme, s políčky, na kterých v létě kvete levandule, s olivovníky i ovocnými sady, s vysokým modrým nebem a zlatým sluncem, které je tak jiné než kdekoliv jinde na světě.
Kafíčko , vínko a oranginu si dáme v Café Progres v Ménerbes, také oblíbeném místě Petera Mayla. Sedíme na kamenné terásce s výhledem do kraje, který je tak krásný. I Pepík poeticky prohlásil, že je to kraj krásný v každé době, ráno, v poledne, večer i v noci. Je krásný podzim a to krajině svědčí, i když věřím, že zima tu dovede být někdy pěkně nepříjemná.
Cestou mezi barevnými vinicemi pokračujeme do Cavaillon, města melounů. Kromě zbytků římských oblouků, staré synagogy a překrásného starého kostela Saint - Véran tu nebylo zase tolik k vidění. Kafčo a chvilku relaxu jsme si dopřáli v café s názvem Konec století ( Fin de siécle ) a interiér byl opravdu skvostný. My sedíme venku na zahrádce a tak vidíme, že se na náměstí začíná dělat trh, něco jako farmářský u nás. Lidi prodávají zeleninu a ovoce v improvizovaných stáncích, někdy rovnou z auta. Koupíme si jeden meloun a jedeme k domovu.
Doma v Apt se vypravíme na dlouho si slibovanou večeři do již doma v Klatovech vyhlídnuté restaurace Le Chat qui péche. Specializované na ryby a mušle. Takže výběr je jasný, já mušle po Porvensálku, Pepík svého mořského vlka. Obojí je výtečné. K tomu bílé víno z Luberonu. Byl i dezert. Jména si nepamatuju, znělo nám to jako "krumble" a samozřejmě to bylo moc dobré. A doma ještě na terásce? Šampaňské a meloun z Cavallonu a pak Dobrý ročník :-)
V noci jsem se probudila. Tedy spíš nad ránem, ale byla ještě tma. Venku pořádně foukalo. Mistral. Pepík to zaslechl v televizi, ale myslel si, že se mu to jen zdálo. Nezdálo.
Rázem se ochladilo. Studený vítr ohýbal stromy a honil po chodnících spadané listí, papíry a igelity. Vstáváme a poprvé nesnídáme na terase, ale doma. Nemá smysl se česat. Bereme bundy a jedeme do Gargas, kde se nachází již nefunkční okrové doly Mines de Bruoux. Jsme tu jen 4 návštěvníci. Ujme se nás sympatická paní průvodkyně, neb prohlídka je komentovaná a hromadná. Dostaneme na hlavu slušivé žluté přílby, na krk cedulku s číslem ( jaké mám? No přece 2! ) abychom se neztratili J a vyrazíme. Bývalé doly mají na 40 kilometrů chodeb, projdeme jen část za necelou hodinu. Je tam zima a vlhko. Proto se v některých chodbách pěstují žampiony. Paní průvodkyně nám vypráví o těžbě, jak se vše dělalo ručně, kde dělníci jedli, a jak fungoval vodní systém. V chodbách jsou i podzemní jezera. Chodby jsou až 15 m vysoké a působí jako katedrála. Široké jsou asi kolem tří metrů, to prý je ještě únosná šíře, aby se chodby nepropadly. Nemají žádné bednění, je to jen díra ve skále. Dřív se tady vytěžilo na tisíce tun okru, později již jen 4 tisíce tun, ale dnes už je těžba zastavena. Paní průvodkyně nám dávala během svého povídání různé záludné otázky, na které jsme se nechytali, ve francouzštině, až tu poslední jsme pochopili. Kde všude se okrová barviva používají? Překvapení: Do kaučuku, do kosmetiky, do jídla- například kůrky sýrů, a snad i do kečupu…pochopitelně okrová barviva používají malíři a keramici.
Tak to bylo velmi zajímavé.
Ještě jednou se vypravíme do Isle - sur-la-Sorgue, tentokrát bez trhu, zato ve větru, který s námi pěkně cloumá. A pak už jen poslední nákupy, víno, aby nám nějaký čas vydrželo, sýry, paštiky a dárky chlapečkům.
Večer v Apt jdeme na poslední, "rozlúčkovou", večeři k nám na náměstí St. Martin. Hospoda se jmenuje Thym te voilá a když nás paní bytná vedla před čtrnácti dny do bytečku, říkala, že tam dobře vaří.
Hospoda je krásná http://www.provence-luberon-news.com/en/Products-of-Provence/Restaurant/Restaurants-of-Luberon/Thym-te-voila/(view)/album. Jídlo si vybíráme ne z tištěného jídelníčku, ale z černé tabule, kde je napsán výběr jídel bílou křídou. Jídla se mění každý den, tak proto. Dnes si vybíráme ze tří předkrmů- Pepík dýňovou polévku a já cibulový koláč, ze tří hlavních jídel - já ratatouille po indicku s rýží a Pepík ragů z telecího a světe drž se, s vařenou pšenicí! ( to samozřejmě nevěděl dopředu, jaká bude příloha ;-) ) a jako dezert si vybíráme crumble s jablky a zelenými rajčaty a já kozí sýr s medem. Pijeme domácí červené víno.
Všechno je šíleně dobré.
Poslední večer, poslední větrná noc.
Odjíždíme ráno v 8 hodin. Salut ,Provence, snad zase někdy...
Na obloze se převalují šedivé mraky. Léto skončilo. Těch 14 dní bylo naprosto fantastických po všech stránkách.
Dnes je chladno, navlékám dlouhé kalhoty. Vítr zvaný mistral stále rve listí ze stromů a vztekle ho zahání do všech škvír, otevřených dveří i oken.
Za slunce a tepla by se nám odjíždělo hůř.
V Lyonu nás čeká zastávka na kreativní výstavě ID Créatives, kde je část věnovaná i scrapbooku. Jsem na to spíš zvědavá než že bych měla potřebu něco nakupovat. Zvědavost ukojena, líbilo se mi to, i když bych si byla přála scrapbooku víc. Ale to snad až někdy na té specializované výstavě v Paříži ;-)

A na závěr? AŤ NIKDY NEZAPADÁ SLUNCE NAD PROVENCE!

Počet komentářů: 3

Moje Provence - 3

15. října 2011 v 9:57 |  Cesty
V neděli ráno otevírám okenice a opět zvu slunce na terasu. Snídáme palačinky. Ze skály v Saignon jsme se dívali na vesnice pod námi a identifikovali známá místa. Ale vesnici vpravo, s velkým hranatým hradem, který vypadal jako krabice, jsme identifikovali špatně a tak jsme ji na první pokus nenašli.
Jedeme dál, do Céreste, vesnice, poblíž které jsme měli, na samotě, bydlet původně. Ještě že ne. Céreste není ani nijak moc krásné. Jediné, co mi přišlo zajímavé, že zde v roce 2004 zemřel v požehnaném věku 95 let známý fotograf ( považován za zakladatele moderní fotožurnalistiky ) a malíř Henri Cartier Bresson. Nakonec jsem se dočetla , že není pochovám zde, ale v maličké vesničce poblíž, jménem Montjustin. Když jsem stála u jeho hrobu, pochopila jsem proč - ticho, levandule, olivovník, nádherná krajina vůkol, samota… A Montjustin je moc hezká víska.
Manosque původně vůbec nebyl v plánu, ale měli jsme dost času, tak jsme dojeli až tam. Je to středověké opevněné město, ale z hradeb opevnění zbyly jen dvě věže. Parkujeme na náměstí a sotva vyleze z auta, vrhne se k nám krojovaný pán a ptá se se zájmem, odkud jsme. Pepík dá řeč ;-) a dozví se, že skupinka jde z kostela, kde měli slavnost přátelství s jinou krojovanou skupinou, která se věnuje provensálským tancům - a to z Německa!
Nejznámějším rodákem z Manosque je asi Jean Giono, spisovatel, který tu žil i zemřel. Jeho literární tvorba je nezařaditelná, zajímala ho hlavně příroda a provensálský život. Už on kdysi řekl, že by člověk měl být opatrnější ve svých zásazích do přírody a víc ji chránit. Je znám svými toulkami v lesích hor a po jeho stopách dnes turistická kancelář v Manosque dělá výpravy. Nejznámější je asi jeho dílo: Muž, který sázel stromy, které bylo zfilmováno jako animovaný film. Mám ho před očima, viděla jsem jako velmi mladá a už tehdy mě zaujal.Jsem ráda, že zaujal i mého syna, a i Jean Giono patří k naším společným láskám.
Městečko Forcalquier v jednom průvodci nazývají jako tiché a izolované město, v druhém naopak jako kypící životem. V nedělním pozdním odpoledni nevypadalo město vůbec ospale. Na náměstí s mohutným až obranným kostelem si dáme odpolední kávičku a pak vstoupíme do starého města , do úzkých uliček s vysokými štíty domů jako obranou proti mistralu a fontánami s teplými prameny. Všechny cesty vedou k bývalé citadele, z níž se zachovaly jen ruiny a kde byla nově postavena kaple Notre Dame de Provence v novobyzantském slohu a zvonkohrou, která je jediná ruční v Provence. U kostelíka seděla matka s křicícím kojencem a já trochu nechápala, jak sem ten kočárek vytáhla, ale druhou cestu jsem neznala, než tu, kterou jsme šli a ta se mi pro kočárek vůbec nezdála vhodná. Rozhled byl pochopitelně zase úžasný.
Stále je vedro, teploměr na sluníčku ukazuje 40 stupňů, ale příroda už se přece jen barví do teplých podzimních barev okru. Nízké slunce probleskuje větvemi platanů a kreslí měkké stíny na zdech domů. Platany jsou nádherné stromy. Platanová alej u Céreste je nádherná. Myslím, že je to ta z filmu Dobrý ročník kde Max dělá nezapomenutelné gesto ze svého autíčka na stojící skupinku cyklistů :-) a volá : Lance Armstrong!
V Provence je prý nejčistší vzduch v Evropě. Dýchej, říkali jsme si občas z legrace ;-). Asi na tom opravdu něco bude, když u obce Saint-Michel L´Observatoire vystavěli v roce 1937 observatoř. Říká se, že tady se mluví s hvězdami :-). Kousek za vesnicí je i Astro centrum, kam jezdí děti ze škol a studenti na přednášky o astronomii. V observatoři bývá otevřeno pro návštěvníky jen ve středu odpoledne a pak jsou tu i noční programy. Program akcí je k mání v turistické kanceláři, kde se kupují i vstupenky.
V pondělí je stejně krásně jako v neděli. Po tradiční snídani vyrážíme vstříc novým zážitkům. Tentokrát jsou našimi cíly vesnice Viens, Oppedette a Simiane la Rotonde. Nechvátáme, na všechno chceme mít dost času. Jedeme pomalu a kocháme se výhledy…a najednou na pravé straně nad námi ční vesnice , na kterou jsme se dívali ze skály v Saignon. Caseneuve. Dopoledne není ve vsi ani živáčka, jen rezavá kočka, která se nebojácně staví před objektiv foťáku. Ne nadarmo říkal provensálským kočkám Dominik "modelky", většinou se všechny ochotně nechávaly fotit.
To, co zdálky vypadalo jako velká hranatá krabice je zblízka velký hranatý hrad, a jako mnoho jiných je v soukromém držení. Zpětně přijdu na to, že to je onen hrad, jehož část vlastnil malíř Otakar Kubín. V průvodci píšou: na kopci nad Apt se vypíná hrad…ono to tedy až tak moc nad Apt není, ale budiž. Opět mě uvádí v nadšení ticho a nádherný rozhled. Pokračujeme přes další typickou provensálskou vísku Viens. Chvílemi to vypadá, jako že jsou všechny vesničky stejné - křivolaké uličky, domy obrostlé psím vínem, barevné dveře a okenice, záplavy kytek, na kopečku hrad, nebo kostel, nebo ruiny jednoho nebo druhého. A výhled do krajiny. A kočka. A tentokrát krásný renesanční zámek.
Cestou míjíme soutěsku Gorges d ´Oppedette, kaňon říčky Calavon. Odtud vychází opět spousta turistických stezek a soudě podle zaparkovaných aut, turisté jsou na cestách. My jsme zase jen shlédli do hlubin kaňonu z vyhlídek. Nad kaňonem se zvedá na kopečku maličká osada Oppedette, bývalé galorománské oppidum. Pepíkovi se do uliček už moc nechce, takže sama vyběhnu až na kopeček ke krásnému samostatnému domu ( líbil by se mi ) a spolu pak jdeme dál až na konec skal. Výhled je opět boží. Osada se mi líbí moc. Je tu klid a fakt žádná civilizace. Představuju si ten domeček tady, stačil by mi jen počítač a auto, až bych měla touhu vidět lidi a svět, jinak bych si tu, myslím, s přírodou, scrapem a písmenky vystačila. Vybírám si imaginárně takových domečků několik každý den. Hlásím: Ten je volný, ten je na prodej, ten se mi líbí…ale když se vrátím z oblak zpátky na zem, je taková věc skutečně nemožná.
Cedule u silnice hlásí: Banon. I ten nebyl původně v plánu, ale tak nějak na něj došlo…Vesnice je to malebná, s kostelem na vršku. Chtěli jsme si udělat piknik někde v přírodě, ale nenašli jsme vhodné místo, tady by bylo, u kostela, ale košík s jídlem byl v autě na parkovišti. Ani jednomu z nás se pro něj nechtělo běžet. V Banon se už po staletí vyrábí výtečný kozí sýr, který se balí do kaštanových listů a slámy. Měla jsem jej, ale ne teď a tady. Teď a tady jsme zamířili do proslulého knihkupectví Le Bleuet.
Je to zážitek. Škoda, že takové knihkupectví není v Česku. Luxor mám taky celkem ráda, ale tohle je příjemné, milé a útulné, taková trochu větší knihovna jako doma, jak se říká v té televizní reportáži. I tak bych tady mohla strávit den a kochat se všemi těmi tituly, prohlížet si obrazové knihy o Provence, ale nejen o ní. Dlouho jsem váhala nad koupí diáře na příští rok s nádhernými akvarelovými obrázky na provensálské téma, nakonec jsem si ho nekoupila…a jistěže, teď mě to mrzí!
Knihkupectví v Banon je druhé největší ve Francii a je to opravdový ráj pro všechny milovníky knih, ale myslím, že by nadchl každého.
Procházením několika pater knihkupectví a prohlížením pestrých regálů nám vyhládlo, a když jsme šli k autu kolem štěbetajícího restaurantu, zavelela jsem ( jindy nerozhodná ) : jdeme na oběd! Paráda. Na tabuli hlásili, že mají jídlo dne : plat du jour- domácí ravioly s pěti druhy sýra! Jdu do nich. Pepík samozřejmě do masa a hranolek. Zase si objednal tu šíleně zelenou limonádu a já, neb jsem neřidič, mohla růžové vínko. Francouzi tuhle limču pijí hodně často, buď jedovatě zelenou, nebo stejně ostře červenou. Ta zelená byla mátová - prostě sirup + voda, a kupodivu byla docela dobrá. Když si jí Pepík hodně zředil, vyloženě mi chutnala. No a ravioly? Byly výtečné!!! Slupla jsem je jako nic. A po obědě byl ještě desert a káva. Můj dezert se jmenoval Fromage Bleu, nebo tak nějak, a byl to našlehaný tvaroh politý medem s levandulovou chutí a posypaný praženými sekanými mandlemi. Manžel mi ujídal a shodli jsme se na tom, že byl boží. V některých restauracích se nás ptají, jestli chceme kávu dohromady avec - s dezertem nebo až apre - potom. Frantíci jsou zvyklí mít kafe až na konec, po dezertu, ne jako my, zapíjet kafčem dortík. Kafe znamená konec oběda a nosí se účet. Ale nikdo nikam nespěchá, na oběd se čeká a na placení taky, takže spěchající turisté si fakt musí radši slupnout sendvič koupený u stánku. Francouzské jídlo je pohoda, klid, setkání. Takže si ho pokaždé užíváme , zvláště letos, kdy se naše dovolená vine celá ve jménu pohody a relaxu.
A čeká nás závěr výletu a pro mě jakýsi vrchol. Simiane la Rotonde , kde žil roky český malíř Otakar Kubín. V jeho domě se dnes pronajímají pokoje na ubytování ( nikde žádná informační tabulka), ale i ta představa, že tady chodil, byl a žil mi stačila. Rodák z Boskovic byl v dobré společnosti, vystavoval s Picassem, Chagllem, Matissem. To bylo v jeho pařížském období. Do Simiane se přestěhoval začátkem 20. století, kvůli svému těžce nemocnému synovi a své ženě. Pochován je ale v Apt. Hrob na velikánském hřbitově jsem neměla sílu hledat, zvláště, když jsem na to měla být sama.
Naše dovolená, jak už jsem zmínila, měla být letos hodně lenivá, hodně o klidu a odpočinku, jen krátké výlety, a hlavně si užívat pohodlí bytečku, pohodlí městečka, dobrého jídla a sami sebe. Jediný delší výlet, který jsem naplánovala, byla cesta do Aix- en- Provence. Ještě jsme zvažovali i Marseille, ale po dnešních zážitcích, NE!
Do Aix jedeme krásně, z Apt nás vedou směrové cedule, není možné se ztratit. V 11.hodin už parkujeme na krytém parkovišti poblíž náměstí La Rotonde. Jasně, je kulaté :-). Odtud vybíhá nejslavnější ulice města- Cours Mirabeau, s širokými chodníky lemovanými platany. Je to ulice výstavních domů s krásnými fasádami, drahých butiků, restaurací, kaváren a čtyř fontán. Fontány a kašny v Provence jsou okouzlující. Najdete je na každém náměstíčku, v různých zákoutích, docela obyčejné či krásně zdobené, se stále zpívající, šplouchající nabo jen líně padající vodou.
Od sochy dobrotivého krále René, kterého lidé milovali pro jeho dobrý vztah k Provence a provensálským zvykům, které podporoval, se vrhneme vlevo, do ulic a uliček starého města. Bloumáme sem tam jen tak... Ve městě je trh ( to jsem nevěděla) a poznáváme našeho známého trhovce z Lourmarin, vypadá jako Antonio Banderas….Smějeme se na sebe, ale jestli nás poznává, to si nejsem jistá . Míjíme radnici, universitní budovy ( Aix je universitní město), krásná zasněná náměstí s platany a s fontánami. Na každém plácku je pár nebo víc stolečků, malá hospůdka či velký restaurant. Na jednom náměstí si dáme v restauraci oběd - já rybu s rýží a ratatouille, o Pepíkovi mluvit nemusím, to je pořád stejné. Maso.
Dezert odmítnu, je velké horko. Ovšem neodmítnu ho v podobě zmrzlinového poháru, který si v jednom speciálním obchůdku můžeme sami udělat. Do papírového kelímku si natočíme kolik chceme ze čtyř druhů zmrzliny, ozdobíme ovocem , oříšky, čokoládou, bonbony, sušenkou… a pak položíme na váhu. Platí se podle váhy. Moc se nám to líbilo a zmrzka byla v tom vedru ( je 33°C) to pravé.
Chvíli chodíme po stopách Cézanna, který se zde narodil, žil a tvořil. Měl ve městě několik ateliérů, ale v roce 1902 si nechal v severní části města postavit dům coby jen ateliér. K Césanovu ateliéru ale dojedeme autem, není to zas tak daleko, ale je fakt strašlivý hic.
Dům vypadá tak, jak vypadal, když v roce 1906 Césanne zemřel. Na věšáku v ateliéru visí jeho kabát od barev, ve sklenici je zaschlé víno, v hrnku káva ( že by fakt autentické?), ale na mísách je čerstvé ovoce a ve vázách čerstvé květiny. Dům je v hezké neupravené zahradě, stromy a slunce hází na dům světlo a stín a trochu mi vše připomíná Sudkovu zahrádku a jeho ateliér. Do zahrady se vrhnu sama. Pepík jde na naučný film, čekáme, až bude na řadě naše výprava.
Prohlídka je v angličtině, což je pro mě horší než kdyby byla francouzská, nechytám se vůbec. Pepík mi dělá překladatele. V ateliéru se nesmí fotit, jedna drzá paní už byla napomenuta, ale já byla šikovnější ( drzejší ;-) ). Za širokými zády mého muže jsem dvakrát cvakla a mám výbornou fotku :-).
Počet komentářů: 2

Moje Provence - 2

14. října 2011 v 21:29 |  Cesty
Cestou do dalšího "vykřičeného " místa - Roussillon, nás zaujme příkrá skalní stěna , která nám zabírá celý obzor. Je 700m dlouhá a 100 m vysoká! Jmenuje se La Falaise de la Madeleine a pod ní se choulí maličká vesnice Lioux. Na přelomu 3.a 2.století př.n.l. prošla pod útesem Hanibalova vojska. Proto má vesnice ve svém znaku slona, neb potkat tady tohle velké bojové zvíře bylo asi velmi ohromující.
Muž zůstal sedět v autě a já vyběhla s foťáčkem ven. Kam jsem se ohlédla, všechno bylo fotogenické, každý kout obrostlý zelení, staré dveře, staré schody, i ten veřejný záchod. Francouzi jsou stejní bordeláři jako my a samozřejmě i tady jsou vesnice nepřitažlivé a stavení, kolem nichž se válí staré stroje, krámy a jiný nepořádek. Ale většina domů, ulic a vesnic má nesporný půvab malebného nepořádku, kytky ve všech možných nádobách tvoří půvabná zákoutí, starý hrnek na okně vypadá dokonale a oprýskané dveře mají tu správnou patinu. Nevím, možná je to sluncem, možná je to vůní, možná je to vzduchem. Možná to tak jen chci vidět.

Roussillon je další turistická atrakce. Neříkám to ve špatném slova smyslu. Byť je to lapač turistů a cirkus krámků se suvenýry, stejně bych sem chtěla. Celý rok mi visí na monitoru červená vesnice nad útesem a toužím ji vidět. Líbí se mi domy s červenými, žlutými, oranžovými a růžovými omítkami. Díky tomu, že je konec září jsou ulice volné a průchodné, i když na parkovišti to vypadalo, že bude zácpa i v ulicích. Pomalu si vyjdeme až ke kostelu na vrchol vesnice a rozhlížíme po střechách a okolních červených skalách krásně kontrastujících s blankytně modrou oblohou a zelenými korunami stromů.
Z náměstí vede stezka bývalými doly na okr (okr z řeckého ὠχρός "bledý, světle žlutý " - tvoří tóny směsice hnědelů, křemene, jílů a vápence) , který se zde donedávna těžil . Dnes už se okrová barviva vyrábí uměle a těží se jen malé množství - jen pro umělce.
Stezka se samozřejmě platí a v podvečerním světle a proti slunci se zrovna moc dobře nefotilo. Šli jsme větší okruh a tak jsme se vyhnuli houfu zbývajících turistů, převážně věku staršího než my.
Písek pod nohama je tak jemný, že otisky podrážek bot jsou úplně dokonalé. Pepíka ty obrázky fascinovaly. Nikde jsem tedy neviděla zakazující tabulku, ale prý se písek nesmí brát, je možné si krásně sesypané vzorníky okrů koupit v každé prodejně suvenýrů. Ale to není ono, že…takže jeden rychlý shyb k zemi a písek je u mně v krabičce od léků. Další v pytlíčku a kousek kamínku do kapsy…Jojo, stydím se, kdyby to udělala každý...ale moc ne ;-)...
Jo, v Roussillon jsme si dali poprvé v životě levandulovou zmrzlinu, já k tomu i fialkovou. Pěkně mi ladila, a dokonce se hodila barevně i k okrovým tónům :-)
Každý den , když se vracíme "domů"z výletu, jezdíme kolem továrny na kandované ovoce ( fruit confit ) , která Apt proslavila. Nejen levandulová pole a háje olivovníků, ale i sady třešní a jabloní je vidět kolem. Bohužel návštěva továrny je možná jen o prázdninách a v prosinci. Kandované ovoce se vyrábí trpělivým máčením ( asi 15 x ) ovoce v cukrovém roztoku , je tedy příšerně sladké, ale jak jsem někde četla, je to kousek slunce v zimních dnech :-). Proto je na vánoce tolik oblíbené. Nekoupila jsem si žádné ( hodně drahé ) , ale až ho doma budu dávat do vánoční štoly ( to v Česku koupené), vzpomenu si. I na vzduch kolem Apt, který voněl jako cukrová vata.
Cílem čtvrtečního výletu je mystická hora Mont Ventoux . Ne vždy, ale někdy je vrchol cílem jedné z etap Tour de France a etapa je to jedna z nejtěžších. Například z městečka Bédoin je to na vrchol přes 21 km a průměrný sklon silnice je 7.43 %. Pro cyklisty je zdolat Mont Ventoux asi jako pro horolezce Mont Blanc. Cestou potkáváme cyklistů spoustu a světe div se, i tady je jich většina starších než my, padesátníci :-O. Šlachovití dědoušci a namakané babulky šlapou do pedálů a na vrcholu kopce vypadají celkem svěže. Pepík kroutí hlavou, že by měli mít , tak staří, víc rozumu, ale nevypadají, že by je to trápilo.
http://seniortour2000.blog.cz/0907/mt-ventoux
Mont Ventoux ( 1912 m ) je nejvyšší horou Provence a zdálky vypadá jako její rozložitý vrchol jako stále pokrytý sněhem ( sníh tu bývá od listopadu do března a dokonce se tady i lyžuje ) , ale to je jen bílý vápenec , který se svítí ve slunci. Zblízka už tak bílý není . Mont Ventoux se říká větrná hora, neboť na jejím vrcholu, odkud je překrásný výhled, stále fouká a samozřejmě je tu oproti údolí i chladněji tak o deset stupňů. Což nám , ve vedrech, která tentokrát panovala, připadalo celkem příjemné. Dvacet stupňů bylo tak akorát na kafíčko a kochání se výhledem.
Hora, jako Mont Ventoux říkají místní, je dole pokrytá hlubokými lesy a když se rozhlížíte kolem dokola kolem, pochopíte, že se v takové nekonečnosti dá opravdu snadno zabloudit. Chodí sem lovci lanýžů. Mám to nově načteno z knížky Lenky Civade Lanýže ;-).
Na Mont Ventoux jsme byli s dětmi před patnácti lety, ale už si to moc nepamatuju. Nejvíc to, že jsme uvařili auto, a využili toho k přestávce na jídlo. V lese jsme obědvali grilované kuře, sýry, olivy a bagetu, které jsme si nakoupili na trhu v Bédoin. Byl to tehdy náš první provensálský trh a byli jsme doslova uneseni. Trh ve Francii, a v Provenci zvláště, je veliké divadlo barev, vůní a chutí.

Ráno, ještě než jsme dojeli na Ventoux, jsme se zastavili v L´ Isle - sur - la Sorgue, městě, které jsem si taky nepamatovala, jestli jsme v něm byli, nakonec jsem zjistila, že nebyli. Znám ho jen z románů Petera Mayla :-). A z průvodců. Říká se mu provensálské Benátky, protože centrum městečka je obklopeno kanály a na nich je ještě asi osm fungujících velkých dřevěných vodních kol. V dřívějších dobách byla takto získaná energie využívána při výrobě hedvábí, vlny a ručního papíru. Asi nejproslulejší je město svým každonedělním trhem se starožitnostmi. Ve městě je několik velkých obchodů se starožitnostmi, které mají otevřeno stále. Já jsem proběhla jen jeden…kdybych měla hodně peněz, mohla bych si zařídit plně autentický provensálský byt i v paneláku. Krásné.

Z Mont Ventoux se odpoledne vracíme přes Sault, městečka ve výšce 765 m. Kol dokola kolem se rozprostírají levandulová pole a... levandulová pole... Musí to být krása, když to všechno kvete. Ale asi to nikdy neuvidím, neb představa toho červencového vedra a houfů turistů je to, co mě odrazuje. Ale ještě teď , na konci září, je levandule cítit ze vzduchu…a samozřejmě ze všech krámečků, kde prodávají produkty z levandule, od kytiček, sušených kvítků, mýdel, krémů, olejů a esencí, až po medíky s levandulovou příchutí a chutného bílého nugátu z něj.
Levandule mi voní a mám ji ráda. Levandulový olej mám stále na poličce a když je mi smutno, čichnu si, pomáznu za uchem a hned je mi líp ;-)...vrátí se mi vzpomínky na krásné chvíle, na kraj mě tolik milý...

Původně jsem chtěla jet ze Sault rovnou domů, ale na odbočce ke Gorges de la Nesque jsem vykřikla: Zaboč! Nějak mi mapa zatajila, že je to tak blízko. Nikde ani noha, jen křik ptáků nad soutěskou. Vejha! Dvacetikilometrová silnice vede po vrcholu strže, která má místy hloubku až 300 m. Na těch nejlepších místech jsou vyhlídky.
Je to druhý největší a nejhezčí kaňon hned po kaňonu Verdon, a ten tedy byl!
A pak už jen domů, na večeři na terásce.

Je poslední zářijový den, pátek a trh v Lourmarin. Modrá obloha, zlaté slunce, teplíčko, to je standard. Byť jsem četla předpověď na deset dní a ta byla víc než optimistická, přesto jsem si vzala na dovolenou víc oblečení na chladno než na hic. Takže 3 bundy a mikina jsou stále v kufru a já střídám jen trička a lehké šaty. A nevěřím vlastním očím, za celé léto nebylo takhle krásně.
Lourmarin bylo donedávna bydliště Petera Mayla, když ho v podstatě turisté vyštvali z Ménerbes. P. Mayle rozdělil Luberon na správnou a nesprávnou stranu, ale já jsem popravdě nepochopila proč. Mně se líbilo tam i tam. Lourmarin je tedy na té straně nesprávné. V Lourmarin se Mayle sešel s Janem Šmídem ( píše to ve svých Obrázcích z Provence 2 ) ve své oblíbené kavárně Café Gabi, takže jsme tam také zamířili a hledali mezi lidmi pana Mayla. Jeden pán za novinami, anglickými!, sedící naproti mu skoro byl podobný, ale jeho výraz byl trochu naštvaný a Mayle se na každém obrázku usmívá…Knížku s sebou nemám, takže fotku porovnávám až doma, a nevím, jestli jsem si oddechla- nebyl to. Kdyby byl, asi bych stejně nenašla tu troufalost si jít pokecat a požádat o podpis…To si jen tak vysnívám :-)
Lourmarin má pěkný zámek a v něm výstavu ( jen do konce října ) naivního umění. Taky má , jak tvrdí průvodce téměř o každém městečku tady, křivolaké uličky, kostel na vyvýšenině (tady není tak značná ) , kašny a hospůdky a hřbitov. Odpočívají na něm Albert Camus, který v Lourmarin žil a jedna z ulic nese jeho jméno. Koupil si v Lourmarin dům za peníze, které získal za Nobelovu cenu v roce 1957. Ale zemřel už v roce 1960 při autonehodě. http://ld.johanesville.net/camus
Na hřibitov se mnou Pepík nechtěl, šla jsem sama a oba hroby, které jsem hledala, snadno našla. Nejsem první ani poslední, kdo je hledá, a tak správa hřbitova zřejmě pro nás udělala hned u vchodu orientační tabulku. Takže hrob Henriho Bosca jsem našla taky hned. Dokud mi nepůjčil můj syn kouzelnou knížku Měsíční pahorek v dlani, jsem tohoto spisovatele vůbec neznala. Oba máme tu knížku moc rádi. Takže jsem se chtěla jít poklonit…

Jedna z krásných scén z filmu Dobrý ročník je rande Maxe s Fanny v restauraci u vodní nádrže… v Cucuron. To místo je krásné. Vodní plocha obrovská a kolem samé platany a hospůdky. Sedli jsme si do jedné z nich, tam, kde sedělo nejvíc domorodců. Dala jsem si omeletu a sklenku růžového a připadla si jako ve filmu :-). Cucuron je hezká vesnice, na úpatí nejvyšší hory Luberonu Mourre Negre, zvláště, když vylezete až na kopec k torzu hradu a pod sebou máte střechy domů a věže kostelů. I z druhého konce, od vyvýšeniny s kulatou věží ( bývalý mlýn na olivový olej ) je na vesnici hezký pohled. Zalíbila se i mnohým filmařům, nejen Ridley Scottovi.
Jednou z nejkouzelnějších vesnic je i Ansois. Je po poledni, všude klid, žádní turisté, tak si sami v odpoledním vedru bloudíme uličkami až k zámku, který je krásně zachovalý, ale má polední pauzu, jak jinak. Hrad vlastnila provensálská rodina Sabran, jejíž potomek, hrabě Sabran snad je dodnes starostou obce.

Odtud je to kousek do La Tour- d´Aiques, příjemné vesnice, obklopené vinicemi, ležících na březích říčky Eze. Je známá hlavně svým renesančním zámkem, tedy spíš torzem zámku, z něhož zbylo jen pár zdí a překrásný vstupní portál. Zámek byl původně hradem a jeho majitel si ho nechal přestavět na pohodlný zámek ve stylu zámků na Loiře. Byl prý nejkrásnější v Provence. Tomu se dá i teď věřit. Jenže pak přišla nějaká hloupá revoluce, zámek byl zbořen a zapálen a to , co z něj zbylo, už nebylo nikdy obnoveno. Dnes slouží sklepní prostory jako muzeum a vše ostatní jako kulturní centrum. Když jsme tu byli, zrovna se všichni chystali na nedělní maraton mezi vinicemi ( podobný, jako se běhává mezi vinice v Bordeaux ) . Chvíli jsem si dělala legraci, že bych běžela…ale nakonec jsem tolik odvahy nesebrala.
Jediný rybník v Luberonu se jmenuje L´etang La Bonde, či-li jasný Bondův rybník :-). Je krásně teplo, lidi se ještě povalují na pláži, pár statečných se ještě koupe. My si uděláme jen procházku s oranginou v kavárně u pláže a zase zpět.
Doma jdeme ještě na večerní procházku, je fakt krásný , teplý večer. Na našem náměstí St. Martin se chystá večerní koncert symfonického orchestru. Postáváme a čekáme, kdy začnou, ale černě vyšňoření muzikanti se nějak nemají k dílu. Takže nevydržíme a odkráčíme domů ( máme to pár kroků) vařit večeři. Jíme na terásce, při svíčkách a za zvuků symfoňáku. Přece jen zahrál, ale zase taková romantika to nebyla. Soudili jsme, že koncert vážné hudby bude vážný, ale buď to ( navzdory fakt solidnímu a zcela konzervativnímu ustrojení muzikantů ) byla veliká sranda, nebo veliký úlet, nebo muzikanti hráli celkem dost falešně ….Jen sem tam se něco dalo poslouchat, třeba když holka na saxofon spustila Kelly Minoque a její Can´t Get You Out Of My Head. Koncert už dávno skončil, ale dlouho do noci byl na náměstí ruch z hospod. Nevadil nám.
Každý večer vysedáváme na terásce, pijeme kafíčko a vínečko a jen tak si užíváme odcházející dne a nadcházející noci. Pak, ještě není ani chladno, se přesouváme dovnitř, pustíme si Dobrý ročník, nebo něco jiného ( máme tu velký výběr DVD ve švédštině :-) ) a nebo se jen tak Pepa natáhne na gauč a kouká na francouzskou televizi a já proměňuji jídelní stůl ve scrapovací. Mám s sebou z domova připravený smash deník , pár razítek, dva polštářky, nůžky, lepidlo a trochu malinkých zbytků papírů. A každý den dělám stručný zápis a výzdobu. Používám hojně obrázky z katalogů a moc mě to baví. Až přijedu domů, budu mít cestovní deníček hotový.

Dnes je sobota, pěkně si pospinkáme a pak s nákupním košíkem vyběhneme na největší a nejslavnější trh. Koná se u nás v Apt a je fakt velikánský. Rozlézá se po všech uličkách a náměstíčkách, až za brány starého města na parkoviště Louze de Perret. Trvá nám do jedné hodiny, než všechno obejdeme a nakoupíme. Dáme si i nezbytnou kávičku a s tím spojené okounění po kolemjdoucích. Na trhu je k dostání spousta zeleniny, olivový olej, levandulové produkty, sladkosti, vína, sýry, maso, klobouky, tašky, šperky, hodinky, knížky, keramika, drahé kameny, ubrusy, oblečení, nože, koření a já nevím co ještě. Plno barev, plno vůní, chodíme a ochutnáváme, tu salámek, tu sýr, samé dobroty. Obchodníci z kamenných obchodů toho využijí a vystrkají svoje zboží taky ven na ulici. Kavárny jsou plné, sedí se u kávy i u vínka, je prostřeno k obědu a stoly se začínají plnit. Největší ruch je na postranním plácku, kde je trh arabský. Skoro se bojím fotit zahalené ženy a rychlé černé muže. Ale zeleninu mají levnou a taky je tu nával. Vybírám salát a nějaké ovoce, rajčata, papriky, cuketky. U jedné paní na hlavní ulici si koupíme dvě křepelky , jinde bagety, a kozí sýr na stánku, kde KOZI SYR hlásí i reklamní cedulka. To nás pobavilo a pana prodavače zase to, proč si to fotíme. Dali jsme kus řeči, jestli to naše hatlopatlo francouzsko - anglické se dá nazvat kusem řeči. Ale pobavili jsme se.

Křepelky doma jen očistíme a vaření si necháme až na večer. Teď jedeme do Rustrel, máme to jen deset kilometrů. Stále víc začínám oceňovat strategickou polohu našeho bydlení. Rustrel si samosebou projdeme, je to malá vesnice s krásným hradem na kopečku, ve kterém sídlí radnice a knihovna. Drze vlezu dovnitř a prohlížím si starou architekturu. Na náměstí si dáme kávu a pak pokračujeme. Kousek od Rustrel je přírodní útvar, který se jmenuje Colorado Provensal. Už název vypovídá o co jde. Překrásné, světle žluté, oranžové až tmavě rudé skály zerodované do všelijakých útvarů jsou ohromující. Modrá obloha a zelené borovice a nemusím víc dodávat. Z parkoviště, které je placené ( 2.50 E - ale dostanete k tomu mapku ) , vedou tři stezky, černá, červená a modrá, jako sjezdovky :-)
Vybrali jsme si prostřední černý okruh ( nejdelší je červený ) na 2 a půl hodiny a to jsme splnili, i když jsme se hodně kochali, poflakovali ve skalách, a chodili pomalu. Nevíte co fotit dřív, stále nové a nové výhledy a pohledy na zářivé skály ve slunci pod modrou oblohou jsou prostě tak fotogenické.
Cestou domů se stavíme v Saignon pro kešku. Na vrcholu jsou dva lidé, počkáme až odejdou a jdu najisto. V pravém rohu odsunu kámen a mám ji. Mám stejnou radost jako u té první a to "už" je tahle patnáctá ;-). Ještě jsem jich měla v plánu několik, ale ty se mi bohužel najít nepodařilo, neboť jsem nechtěla moc otravovat a zdržovat hledáním, a najít třeba kešku v kořenech stromů v místech, kde je stromů stovka, bez navigace, bylo nad moje síly.
No nic, dvě stačí :-)
Ještě než jsme dojeli do Saignon na kopci, mineme St.Quentin, místo, které popisuje Lenka Civade ve své knížce Provence jako sen. Místo, kde si s manželem koupili ruinu a vystavěli z ní zámeček jako by tu byl od nepaměti. Samozřejmě jsem byla zvědavá a cloumalo mnou vzrušení vidět to, co znám z knížky a obrázků. Je tam, skutečný!

Večer doma pečeme křepelky na zelenině a pak máme na terasa náramnou hostinu. Mňam.
Počet komentářů: 1

Moje Provence - 2011

13. října 2011 v 14:33 |  Cesty
Kam pojedete letos na dovolenou? To je obligátní otázka mnohých známých, kamarádů i lidí vzdálených. Tak kam?
Do Provence.
Zase do Francie? Tam už jste byli, ne?
Byli, ale tady přesně ještě ne.
Ale v Provence už jste přece byli?
Ale ne tady, v Luberonu.
A kde je Luberon?
No to je…
Vápencové pohoří Luberon na jihu Francie v departmentu Vaucluse je centrem provensálského venkova. Tento skalnatý kraj posetý množstvím hradů a vysoko položených malebných vesnic přitahuje návštěvníky svou historií a kulturou. Oblast je od roku 1977 chráněnou krajinnou oblastí, která poskytuje ochranu také zdejšímu svébytnému rostlinnému světu. V minulosti byl velmi oblíben mezi pařížskou společenskou smetánkou. Údajně je zde také nejčistší vzduch v Evropě.
Území Luberonu se táhne v délce 55 km mezi městy Vaison, Aix, Cavaillon a Manosque. Pro tuto oblast jsou typická modrá levandulová pole, zelené lesy, červená bradla a bělostné vápencové vrcholy. Luberon prostě září všemi barvami, což je pro oblast Provence typické. Horské pásmo, které najdeme východně od Avignonu, dosahuje výšek přes 1000 metrů, nejvyšším vrcholem je Mourre Negre měřící 1125 metrů nad mořem. Pro tento kraj jsou typické také malebné vesničky, které jsou doslova nalepené na strmých skalních srázech. Pěstuje se zde vinná réva, zelenina a ovoce. Nachází se zde také dostatek pastvin ležících na vápencovém podloží a táhnoucí se vzhůru až k náhorním plošinám. Na severu se rozkládají údolí řek Calavon a roviny Carpentras.
Regionální přírodní park Luberon se rozkládá na ploše 1650 km2. Na jeho území vznikla krásná a tajuplně vyhlížející krajina. Pod ochranou parku není jen příroda, ale také stará kulturní krajina ovlivňovaná člověkem. Kdysi ve Francii hojně používané staré zemědělské metody jsou dnes již zapomněny, ale v Luberonu je rolníci stále užívají, aby ochránili zdejší flóru a faunu. První zemědělci, kteří se starali o tuto krajinu, vždy brali ohled na životní prostředí. Díky jejich ovcím, které spásaly louky, nedošlo k samovolnému rozšíření lesa, který by odtud vytlačil mnoho rostlinných i živočišných druhů, jelikož by ztratily své přirozené útočiště.
Jelikož leží Luberon mezi Alpami a Středozemním mořem, je ovlivňován dvěma klimatickými systémy. Působení slunce a větru je odlišné na jihu a na severu. Teploty se zde mění také v závislosti na nadmořské výšce. To má za následek vyvinutí druhově velmi bohatého životního prostředí, které bylo lidmi podporováno i poškozováno.
Průsmyk Combe de Lourmarin dělí pohoří Luberonu na Petit Luberon na západě a Grand Luberon na východě. Petit Luberon (Malý Luberon) se vyznačuje hlubokými roklemi, strmými útesy a říčními údolími. Najdeme zde malebný a strohý horský svět. Své útočiště zde našlo množství ohrožených ptáků, například sup mrchožravý, orel jestřábí, výr a orlík krátkoprstý. Krajinou se prohání také divoká prasata a největší ještěrky v Evropě. Z rostlinné říše se zde vyskytuje hlavně cesmína ostrolistá, dub cesmínovitý, jalovec a na plošinách ve vyšších polohách najdeme vřesoviště a suchou řídkou krajinu se stálezelenými keři. Roste zde také spousta bylinek jako tymián, rozmarýn a levandule.
V oblasti mezi Bonnieux a Cheval Blanc se na 10km2 rozkládá největší plantáž cedrů atlantických v Evropě. Tyto stromy sem byly dovezeny ze severní Afriky v roce 1862 a jako první byly vysazeny poblíž vsi Bonnieux. Pro turisty přitažlivé jsou skály u Roussillonu, které mají nezvyklou okrovou barvu, jelikož jsou tvořeny pískem a hlínou s příměsí oxidu železa. Ten dává skalám tuto typickou barvu. V Grand Luberonu (Velkém Luberonu) vyčnívají ze skalních stěn bílá vápencová bradla. Zdejší kulaté pahorky jsou pokryté loukami a horské svahy hustými lesy. Severní stráně Grand Luberonu jsou porostlé dubem bílým, jižní zase dubem cesmínovým a borovicí přímořskou. V kořenech dubů cesmínových se udržují lanýži, kteří zde našli ideální prostředí. Kdysi se zde sbírali ve velkém a exportovali se do zahraničí. Dnes se je však dá již pěstovat i v běžných podmínkách, proto jejich sbírání zůstalo už jen rekreační zábavou. V Luberonu svítí slunce až 300 dní v roce a podnebí je zde mírné s horkými léty a mírnými zimami.
Oblast Luberonu je asi nejkrásnější část Provence. Kulaté kopce, hluboké lesy, levandulová pole, olivovníky, vinice, příkré strže, vesničky na kopcích, modré nebe, vůně, čistý vzduch a zvláštní světlo. Však mnozí malíři Provence milovali, mnozí spisovatelé, i mnozí jedlíci. V posledních letech se stala hitem pro Pařížany, Angličany a seveřany vůbec. Co napsal anglický spisovatel Peter Mayle svoje romány o Provence a z Provence, vzrostla poptávka po domečcích v provensálském kraji. Není to žádná levná záležitost a můj sen o domečku v Provence na stará kolena splaskl hned po prvním prolistování realitního katalogu. Ani kozí chlívek. Takže sen zůstane snem a do Provence jen na dovolenou. Zaplať Pán Bůh i za to :-)
Naše bydlení jsem dlouze hledala a vybírala asi půl roku dopředu. Jednou už bylo vybráno - domeček na samotě, s velkou zahradou, s terasou s výhledem do kopců, 2 kilometry k civilizaci. Ale pak jsem našla krásný bílý byt v městečku Apt. A všechno změnila. Budeme bydlet v Apt.
Začala jsem lovit v mapách, průvodcích, knížkách a na internetu vše o místech v okolí. O všech vesničkách, hradech, zajímavostech a přírodních úkazech. Kromě toho, co už jsem věděla a znala.
Bohužel jsem se v mnohých průvodcích dozvídala, že Apt je městečko, které ztratilo půvab a začala mít obavy, jak to s naším bydlením tedy bude.
Ovšem zcela zbytečně. Přijeli jsme do Apt v sobotu 24.9. v podvečer a přivítala nás naše paní "bytná"- Švédka. Byt byl ve staré části města, v jednom velmi starém domě a byl rozkošný!
Okamžitě jsme se uvelebili s vínem a českými řízky na terase a pěkně v teple si pod hvězdami medili dlouho do noci. Po najetých 1300 kilometrech a brzkém vstávání jsem ani necítila únavu. Konečně jsem "doma", už jsem měla strach, že po odsunu dovolené o další týden snad letos ani neodjedeme. Nakonec bylo všechno správě: čekalo nás 14 dní luxusního počasí, jaké nebylo ani v létě. V Česku to bylo babí léto, v Provence léto skutečné, s teplými nocemi a zářivými dny.
Každé ráno jsem otvírala okenice a vítala slunce na modré obloze. Každé ráno jsem prostírala ke snídani venku na terásce. Každý večer jsme večeřeli opět na terase ( pokud jsme nebyli na terase v restauraci ;-) ) a každou noc jsme sledovali hvězdy a měsíc jak zářily a stříbřily střechy starého města. Tichou nocí se ozývalo šplouchání blízké kašny, v těch hlasitějších nocích štěbetání z blízké hospůdky. Obojí se nám líbilo. I Apt se nám moc líbil. Staré město má svoje kouzlo a o sobotním trhu hraje všemi barvami a vůněmi. Rádi jsme vybíhali ještě večer na procházku a na jedno kafíčko, nebo ráno do pekařství pro čerstvé croissanty ( to já ne, to můj muž, zatímco já vařila kávu a chystala plány na denní výlet ) .
První neděli jsme si dlouho pospali a pak vyrazili na průzkum městečka. Do kostela, do otevřených obchůdků - koupili si první víno, první sýry, první terinky a první scrapčasopisy :-).
Uvařili jsme oběd a měli dlouhou siestu. Odpoledne jsme si vyšli na koncert do parku, který jsme měli pár kroků od domu. Koncert jsme čekali ve smyslu koncertu = podium - muzikanti, hlediště- diváci. Podiem byla holá zem a hledištěm deka. Na zemi seděli tři černoši ( Senegalci ) v pestrých šatech a hráli, tančili a zpívali. Kolem nich na zemi a na dece seděli další lidé, běloši , vesměs asi jejich kamarádi a známí, byť akce měla být na podporu černošské menšiny a zvláště senegalské kultury. Myslím, že za největší hvězdy jsme byli zase my, neb Česká republika je stále jakousi exotickou zemi a stále vyvoláváme údiv. Pan starosta nás sám usadil na deku, jiná paní nám přinesla džus z ibišku a džus ze zázvoru a další paní nám začala anglicky vysvětlovat, o co jde. Byli jsme spokojení. Natřásali se a pozpěvovali si africké rytmy a rázem zapadli. Vedle sedící pán se s námi dal do řeči, zajímalo ho, odkud jsme, co budeme ve Francii dělat, kam se chceme jet podívat…než jsme stačili dovyprávět ( pán uměl německy, to šlo snáz ) přinesli nám všem tácky se senegalským jídlem - zeleninové smažené kuličky, které jsme namáčeli do rajčatové omáčky. Bylo to výborné a musela jsem se krotit, aby zbylo na ostatní :-) ( legrace ) .
V pondělí už jedeme na výlety podle plánu J - starý římský most Pont Julien, Bonnieux a Lacoste. V městečku Lacoste o turisty moc nestojí, nikde žádná směrovka k hradu, tak jsme se museli ptát. Ochotný řemeslník nám popisoval cestu a já jásala, že jsem mu rozuměla! Francouzsky!
Zřícenina hradu Lacoste patřila proslavenému markýzi de Sade, který byl vězněn v létech 1771 -78 v Bastile. Po jeho smrti koupil zámek jeho majordomus a 40 let ho rekonstruoval. Po jeho smrti zámek upadal a stala se z něj ruina. Dnes patří, stejně tak jako celá vesnice, módnímu návrháři Pieru Cardinovi. Ve vesnici je mezinárodní výtvarná škola, po ulicích chodí mladí lidé s výtvarným náčiním a v kdejakém koutku najdete nějaké umělecké dílo, včetně prostranství u zámku.
Kousek od Lacoste je odbočka k opatství Abbaye St- Hilaire ( krásné tiché místo nad levandulovými a olivovými poli ) , které už padesát let sami restaurují manželé René a Anne-Marie Bride.
V Ménerbes žil Peter Mayle, než se odstěhoval do Lourmarin. Je to hezké městečko a z Café Progres je nádherný výhled na Luberon. Samozřejmě jsme hledali i křižovatku, kde se zastavil ve filmu Dobrý ročník Max a volal své sekretářce, jak má jet dál. Samozřejmě jsme ji našli, i když cedule vypadají trochu jinak. Film Dobrý ročník jsme měli v bytečku- v angličtině :-) a pouštěli jsme si ho téměř každý večer. Kvůli hudbě, kvůli autenticitě, a kvůli hercům. To, že byl anglicky bylo jen dobře, ale stejně ho známe česky skoro doslova :-)Takže i po stopách Dobrého ročníku vedly naše cesty…a to hned u zámku Chateau la Canorque ( ve filmu La Siroque ) .
Ano, brána je zavřená, zámek je soukromý a vstup je zakázán, jak hlásá několik červenýh cedulí kolem. Dovedu si představit, jak se tady lepí turisti na plot, po zdech a lezou po stromech…Dojeli jsme až k viničnímu domečku, a koupili si víno, bohužel Le Coin Perdu už neměli ( tedy měli jen dvě láhve na výstavce ) a paní jsme neoměkčili ani tím, že si pro něj jedeme třináct set kilometrů .
Procházíme se tedy kolem , nakukujeme kam jen můžeme a můj hodný muž leze na strom a s foťákem nad hlavou fotí zámek i s kovovými židličkami a stolkem, kde se oderává úvodní scéna filmu. Všechno vypadá úplně stejně, jako bychom sami byli v ději…a já jen čekám, kdy vyběhne Ludivine nebo sám Max :-) . Odpolední slunce pouští skrze listí platanů na okrovou omítku zámku světélka, ve větru se chvějí a všechno vypadá jako ve snu. Opravdu romantické.
V Oppéde le Vieux ( stará zaniklá vesnice, kterou lidi opustili v 17.století. Ruiny domů a prádelen se mísí s restaurovanými domy z 15.století, které si zde kupují lecjaké celebrity a nacházejí zde klid a kouzlo zašlých časů ) jsem úplně náhodně odlovila svoji první provensálskou kešku. Jak se tak couráme uličkami, najednou jsem si všimla nápisu na zdi domu a vzpomněla si, že ten byl u popisu kešky. ( sice jsem doma udělala přípravu, ale na výletech už jsem nechtěla prudit, tak jsem mávla rukou, že tedy kdyby jen náhodou…) Začala jsem hledat kolem, naproti mezi kameny, mezi kořeny stromů…nic, ve zdi, nic…muž odcházel a já to chtěla vzdát, ale jak jsem se ohlédla, všimla jsem si brány do ulice. Aha, vždyť tam někde bylo napsáno " v díře za bránou" a seběhla jsem dolů, sáhla a měla. K mému překvapení žádná krabička od filmu, ale sklenička od krému. V ní pár hloupostí, a logbook. Zapsala jsem se radostně:-)
V Provence je každý den nějaký trh. Rozpis trhů se dá najít i na internetu a v průvodcích. Takže jsem věděla dopředu kam. V úterý jedeme na trh do nedalekého St Saturnin les Apt. Tržík je maličký a protože víme, že je až do jedné hodiny, jdeme nejdřív prozkoumat městečko. Zaujala nás obrovská pevnost tyčící se nad ním. A co bylo velice zajímavé, pod pevností ( jsou to vlastně pozůstatky středověkého hradu ), ale nad městem, je vodní nádrž. Na druhém konci městečka je krásný větrný mlýn.
Na tržíku nakoupíme sýry ( AOC, tedy nejvyšší kvality- a je to poznat! ), tapenádu z oliv, salát, rajčaty a telecí maso. S plným košíkem jedeme domů. Ještě se zastavíme pro láhev vína a koupíme jich hned sedm ;-)
Pak muž vaří a obědváme na terásce a medíme si, že takhle nějak si představujeme dovolenou…
Jenže já už čučím do mapy a hledám, kam nás vyženu na odpolední pěší výlet.
Vyhnala jsem, ani moc neremcal. Šli jsme pěšky po silnici ( neb jsme netrefili turistickou značku ) 4 kilometry do Saignon.Je to vesnice přilepená k obrovské skále, tyčící se nad Apt. Vesnice byla vybudovaná jako přírodní pevnost a měla ve středověku obranný charakter. Náměstí s kašnou je kouzelné. V hlavní ulici edí před domem staroušek a váže kytičky levandule. Jako z knížky Lanýže…
Z náměstíčka vede cesta na skálu ( na vlastní nebezpečí, ale nebezpečné to není ) , odkud je pochopitelně přenádherný výhled. "Doma" při prohlížení svých připravených materiálů zjišťuju, že je zde uložená keška. Takže budeme muset ještě jednou….Cestou zpět jdeme intuitivně do lesa…a značku najdeme, takže jdeme pěkně přírodou, kolem krásných stavení a pasoucích se koní.
Večeře je zasloužená , ještě nám zbylo telecí od oběda.
Dnes je v Česku svátek, slaví všichni Václavové. Ráno se opět vítám se sluncem, snídáme croissanty a vypravujeme se na výlet do kamenné vesničky Bories. Je poblíž Gordes. Asi 3 kilometry se jede uzounkou silničkou, kde se dvě auta neminou. A když před vámi jede pan pomalík, tak prostě jedete pomalu…. Bories jsou kamenné domečky s kulatou střechou, postavené bez použití malty, jen nasucho pospojované a překrývající se kameny. Tento způsob staveb údajné pochází až z neolitu. Jsou to typické stavby ve vápencových terénech a v kraji je jich rozeseto asi 400 a na celém světě kolem 6000. Na Krétě, v Mexiku…Tyto, byť vypadají prehistoricky, se stavěly mezi 14. A 19.stoletím a žilo se v nich ještě v polovině minulého století. Všechny domečky je možné si prohlédnou a pobýt v nich, takže představa bydlení je dost hrozná. I když některé z nich už měly vyspárované mezery maltou a vystavěné i druhé patro. Přesto žít v nich….
Před Gordes u silnice je plno aut a všichni si fotí vesnici na kopci. Teď je správné světlo a Gordes vypadá úchvatně. To je obrázek ze všech prospektů o Provence. Vyfotíme čínskou dvojici a oni na revanš vyfotí nás.
V Gordes nás navigátor v zelené vestě hrne na parkoviště. Je poznat, že jsme na "nejvykřičenějším" místě v Luberonu. Platíme parkovné a jdeme do města. Poznáváme křižovatku, kde se Max točil se svým malým autíčkem ( ano, ty zelenožluté kolečkové brusle patří mně ) kolem dokola, i boulangerii, kde parkoval a konečně i náměstí s kašnou, kde měla svoji hospodu Fanny. Sedáme si na stejné židličky a na stejném místě si dáváme drahé kapučíno. Pak procházky, uličky z kopce do kopce, roztomilé obchůdky a restaurace pro ty, kteří mají plné kapsy a chce se jim nakupovat předražené zboží. Na oběd tu nepůjdeme.
Počet komentářů: 2

Kam dál