Island 2004

28. října 2007 v 9:18 | Cesty

Vůbec nechápu, jak to, že já, takový strašpytel, mám ráda ostrovy. A že jsem se zase vypravila letadlem...

ISLAND! Sen, který se vyplnil.

Je neděle, 25.7.2004, dvě hodiny ráno. Zcela nezvykle odlétáme o půl hodiny dřív. Letadlo je plné výletníků na Island. Okukujeme lidi, kteří patří k nám, kteří k Čedoku...My letíme s Firo Tour a s Honzou Burianem. Je s námi v letadle a pro mě zárukou, že nespadne:-) Přesto celou dobu bdím a hlídám let! Ve čtvrt na 4 místního času ( doma je o 2 hodiny více) přistáváme do mlhy v Keflavíku. Nasedáme do přistaveného autobusu společnosti Tera Nova s průvodkyní Soňou. Soňa je Češka ze Sokolova, ale už 8 let žije na Islandu a studuje islandštinu. Vzhledem je severský typ, takže některé účastníky zájezdu tak dokonale zmátla, že se jí ptali, kde se naučila tak dobře česky.

První, co z autobusu cestou do Reykjavíku vidím, je golfové hřiště! Znalci o něm tvrdí, že je jedním z nejkrásnějších na světě. Golfových hřišť je na Islandu skoro 80 a 10% Islanďanů hraje golf. Ve městě Akureyri, které je největší na severu ostrova, se dokonce hraje jediný noční turnaj na světě za svitu půlnočního slunce- Artic Tour.

V Reykjavíku uložíme kufry do hotelu a hned jedeme na poloostrov Reykjanös. Prohlížíme si sušáky na ryby u tichého jezera Kleifarvatn, které náhle osvítí slunce a všichni se vyhrnou z autobusu fotit. Od té chvíle už se foťáky neschovají.

Míříme k sirným pramenům Krýsuvík. Bublající a kouřící voda mezi barevnými kameny je jen mírnou připomínkou živé země pod našima nohama. Jsme vzrušeni a sbíráme si první lávové kamínky. Konečně se dočkáme všemi opěvované Modré laguny. Celou hodinu se doslova bahníme v teplé modré vodě bohaté na mnoho minerálů a plácáme na sebe bílé bahýnko v naději, že ozdravíme svoji pleť. Je to úžasná relaxační hodinka po probdělé noci v letadle.

Při zpáteční cestě do Reykjavíku se zastavujeme na vyvýšenině nad městem, kde stojí nejmladší dominanta, futuristická skleněná kopule trůnící na pěti obřích cisternách s horkou vodou. Ta krása se nazývá Perlan. Pod kopulí je otáčivá restaurace, uvnitř budovy tryská umělý gejzír. Z terasy je krásný výhled na město, malé letiště, moře. Město vypadá rozlehle, ale to jen díky tomu, že většina domů je nízkých. A barevných. Usuzuju, že je to proto, že převážná část roku je šedivá a tak je potřeba barev...:-).

Pondělí 26.7. Je 9°C. V hotelu Cabin jsme se skvěle vyspali a skvěle zdravě posnídali. Ovesných vloček, jogurtů, celozrnného pečiva,ovoce, zeleniny... až se stoly prohýbaly, ale i nakládané rybičky! Poprvé jsme se napili úžasně chutné islandské studené vody a poprvé se osprchovali trochu mazlavou a trochu páchnoucí vodou teplou. Ale prý je to zdravé:-)) Dnes jedeme po úpatí činné sopky Hengill krásnou zelenou krajinou v níž nás překvapí bílé kulaté "domečky" a soustava vinoucích se trubek. Ty domečky jsou vrty a ty, co vypouští páru nejsou zrovna v provozu. Teplá voda z podzemí slouží jednak jako zdroj páry pro výrobu elektřiny a též jako zdroj ohřevu studené vody. 95% domácností se teplou vodou vytápí. Jedním z cílů našeho dnešního putování je Tingvellir, místo, kde byl v roce 930 založen 1.islandský parlament Alting. Není to žádná stavba, ale pláň, přezdívaná Sněmovní. Parlament zasedal v přírodě a to vždy 14 dní v roce a navíc úplně zadarmo! Chtěla bych vidět český parlament na Islandu:-))) Toto místo má ještě jednu zvláštnost- probíhá tu linie oddělující evropský a americký geologický masiv. Tato "mezera" se každým rokem zvětšuje o 1 cm. Tady si můžete říkat spolu se Smoljakem- místo na sever a na jich- v Evropě a v Americe:-)

Po silnici č.1 poté ujíždíme na nejjižnější cíp ostrova. Už z autobusu se dohadujeme o výšce vodopádu, ke kterému míříme. Vyhrál ten, kdo říkal, že 60 metrů. Jmenuje se Seljalandsfoss a obdivujeme ho nejen u jeho úpatí, ale procházíme se i za ním. Pohled přes vodní clonu je zase jiným zážitkem. Další vodopád nás čeká v místě našeho dnešního noclehu, ve vesnici Skógar. Skógafoss patří k nejkrásnějším vodopádům na Islandu.Udělali jsme si k němu výlet hned v 1.hodinu v noci, abychom trochu "vyběhali" opulentní islandskou večeři, kterou nám připravili v hotelu Edda. V létě hotel, v zimě internát.

úterý 27.7. Ráno shlédneme vodopád ještě jednou , kolektivně. Dlouhá světlá noc svádí k pozdnímu spaní, ale světe div se, vstáváme čilí a čiperní. Jen nějací islandští skřítci si v noci zařádili a schovali našim sousedům písměnko Ř ze scrabble. No jasně, Ř to se na Islandu hodí:-) Nejjižnější městečko Vík je jako obrázek. Barevné domečky, kostelík a hřbitov na kopci, tmavě modré moře, černý písek a zerodovaná skaliska. Hejna papuchalků. Chvílemi nevím, jestli to není jen krásný barevný sen. V kostelíku nám kolega zájezdník zahrál na varhany a hudba tu krásu kolem ještě znásobila.

Je nádherný slunečný den. Byť jedeme šedou a hnědou pustinou, černými lávovými poli, kde se jen stěží probíjí k životu pár zelených ostrůvků statečných rostlinek, je to všechno krásné. Vpravo se zvedá bílý ledovec, vlevo ostře zelené kopce s pasoucími se ovcemi...A což pak barevné liparitové hory v oblasti zvané Landmannalaugar a stáda podsaditých islandských koní, na nichž si vyjíždí turisté. Pohádka. Zanedlouho míjíme sopku Hekla, která naposledy soptila v roce 2000, takže se procházíme po docela čerstvé lávě. Cestou jedem přes 22 brodů, přičemž třináctý se nám stal osudným. Řidič našeho autobusu chtěl pomoci uvízlému autu a sám s autobusem zapadl do řeky. Museli jsme vystoupit a čekat na pomoc. Leckdo to těžce nesl, zájezdové čarodějky odháněly zlé duchy, a my ostatní jsme využili čas k opalování ( opravdu jsme se na Islandu připálili ) a průzkumu okolí. Našimi kufry v autobuse se prohnala voda, takže večer v hotelu ( vybaveném sušičkami) bylo velké sušení prádla.

středa 28.7. V hotelu v Hvolsvölluru jsme usušili svršky a za jásavého slunce vyjeli na sever cestou zvaná Kjölur. První okouzklení dne se dostavuje v podobě vodopádu Gullfos- neboli Zlatý, na řece Hvítá. K vodopádu se dá jít ( jako ke všem) až na doraz, žádné zábrany, turista má zodpovědnost sám za sebe. Všude se tedy pohybují postavičky a zkoumají vodopád ze všech stran. Ne, že bych neměla o našeho "zuřivého" fotografa strach!

To, co je pro Island typické, je gejzír. Všichni stojíme kolem v očekávání atrakce. Nejdřív se vytvoří vodní zvon, několikrát zapumpuje a pak vytryskne proud vody vzhůru. Je to udivující divadlo. Voda má moc. Ten největší - Geysir, co dal všem gejzírům jméno, je trochu unavený a zabublá a vytryskne si tak jednou týdně, kdežto Strokkur ( Máselný sud) se snaží co 5 - 10 minut. O diváky rozhodně nemá nouzi:-) Pokračujeme cestou nefalšovanou měsíční krajinou, kde američtí kosmonauti trénovali výstup na měsíc. Armstrong prý dokonce řekl, že měsíc už ho nepřekvapil. Odpoledne ještě navštívíme skanzen Glaumbaer, starodávnou vesničku z drnových domečků.Je to krásná ukázka způsobu islandského života v 18.století na farmách. Za vesnicí je pomníček paní Gudrídur Porbjarnardóttir ( tohle jméno nás Soňa učila správně islandsky vyslovovat) se synkem Snorrim - 1.americkým bělochem.

Povídá se, že Islanďané byli v Americe ( neb to tam mají kousek ) ještě před Kolumbem. Ještě ke jménům: Všechni lidé na Islandu jsou hned jasně k poznání i v psané podobě, tedy jejich pohlaví. Holčičky dostávají jméno po otci, ale s příponou DÓTTIR, chlapečci jsou SON. Takže náš syn by se na Islandu jmenoval po otci Josefson, kdybychom měli dceru, byla by Josefdóttir. A je to jasné:-)

Večer za mírného deštíku přijíždíme do města Akureyri. Hotel Edda tu zastupuje vysokoškolská kolej na kopci nad městem, vybaveností připomínající opravdu luxusní hotel. Hned vedle je botanická zahrada a když seběhneme z kopce, jsme u betonového kostela, odkud je pěkný rozhled na město i fjord Eyjafjord.

čtvrtek 29.7. Po večrním dešti opět svítí sluníčko. Objíždíme celý fjord a nabízí se nám tak pohled na hezké Akureyri i z druhé strany. V Husavíku je muzeum velryb a také odsud vyjíždí denně výpravy za velrybami. Úspěšnost, že je uvidíte, je téměř stoprocentní. Nejeli jsme a pokračovali do Ásbyrgi, kaňonu podkovovitého tvaru, kterému říkají "Stopa koně Sleipnira", na němž jezdil otec severských bohů Odin. Islandské ságy jsou akčňáky plné krve, násilí, hrdinů a zrádců, krásných žen a vítězných reků. Je to složité čtení, ale dodnes čtené. Tady, v Ásbyrgi, je dokonce i lesík, což je na Islandu vzácnost.

Stromy mají cenu zlata. Kdo má před svým domem stromy, je jednoznačně boháč. Vrcholem dnešního dne je vodopád Dettifoss, který je nejmocnější v Evropě. Valící se šedivá masa vody nahání až hrůzu. Opět lze bez zábran dojít až k samé hraně padající vody. Brrr. Krátce se zastavíme v obci Reykjahlíd- je třeba si koupit něco k snědku a také vykonati potřeby. Když je všude obsazeno, stačí zajít do kostela, kostely jsou vybavené vším, leckdy i teplou kávou a palačinkami. Jídlo k obědu si většinou kupujeme u benzínových pump, které jsou velmi dobře zásobeny vším potřebným a nebo v samoobsluhách, jsme- li někde ve městě. Jídlo je v přepočtu na české koruny drahé, ale všeho je dostatek, mléčnými výrobky počínaje, exotickým ovocem konče. Chutnají nám jogurty i místní chlebové placky. Jen Honza si koupil jakési bonbony, které pak rozdával za trest, jak byly hnusné:-)) V Reykjahlídu poblíž kostela se zvedají do výšky desky ztuhlé lávy. To bylo tak: v roce 1729 došlo zase k sopečným erupcím a láva se hrnula na vesnici. Vyděšení vesničané našli útočiště v kostele a tak mocně a zoufale se modlili, až se jim podařilo svými motlidbami lávu zastavit těsně před kostelem. Je tam.

Pátek 30.7. Ráno nás budí slunce. V Akureyri je 17°C , modrá obloha a svěží vzduch. ! K tomu poznámka: norma je 150 jednotek oxidu siřičitého v ovzduší. V Reykjavíku jsou v lednu 3 a na Islandu obecně 0.1! Úžasné místo k žití!

Jedeme k dalšímu vodopádu, k vodopádu bohů- Godafoss. Proč Bohů? Thorgeir, vykladač zákonů na Altingu, byl v roce 1000 pověřen úkolem rozhodnout, zda by měli Islanďané přestoupit ke křesťanství. Když přijal toto rozhodnutí, měl své symboly pohanských bohů hodit do vodopádu. Hodil a Godafoss připomíná tuto událost. Je vysoký jen 12 metrů, ale je velmi krásný. Obzvlášť za slunečného dne:-)) To jezero Mývatn se spoustou ostrůvků a bizarních lávových útvarů navozuje i ve slunci mystickou atmosféru. Tyto lávové útvary, které tvoří celé skalní město Dimuborgir neboli Černé hrady, vznikly tak, že láva tu byla vychrlena do tehdejšího jezera a ochlazena vodou a tak vytvořila zvláštní skalnaté figury. Dalším zajímavým místem poblíž jezera jsou pseudokrátery u obce Skútustadir. Pseudokráter vzniká tak, že se láva z puklinové erupce vlila do jezera a tam došlo prudkým ochlazením k druhotné erupci. Chodíme kolem po cestičkách jako mravenci a je to legrační pohled na řetěz lidiček kolem kráterů. Pardon - pseudokráterů:-)

Planina Námáskart nám opět připomíná, že máme pod nohama žhavou zemi. Je nutno se tady opravdu pohybovat po vyznačených stezkách. Zde jsou dokonce i zábrany, protože kolem nás to všechno vře, bublá, prská, cáká, stříká a pšouká a taky pěkně smrdí! Barevné smrduté divadlo. Ale krásné. Mně ten sirný zápach ani nevadí:-)) V dálce se tvoří žlutý mrak, ale než stačím domyslet, jsme v něm. V písečné bouři. Jemný písek máme v mžiku všude, ani se nestačíme zachuchlat do kapucí a kulichů. Návštěva nejaktivnější sopky Krafla, či spíše jejícho kráteru Víti ( Peklo) se tedy stala nebezpečnou a nikdo si netroufal vyjít nahoru. Vítr nás srážel na kolena, kolem hlav nám poletovaly kamínky velikosti palců, takže i ti nejstatečnější byli brzy zahnáni zpět do autobusu. Nocujeme v hotelu Fosshotel v městečku Saudárkrókur. V jedenáct večer se procházíme v kopcích nad městem, na golfovém hřišti se ještě vesele hraje. Proč by ne, je krásná bílá islandská noc.

Sobota 1.8. Opět neuvěřitelně zlatým ránem odjíždíme z hotelu. Čeká nás dlouhý přejezd do Reykjavíku. Zastavujeme se v kostelíku Vídimýrarkirkja postaveném v roce 1830 z naplaveného dříví a vyhlášenám v rove 1936 národní památkou.

Jako do jediného se do něj platí vstupné. Náš kolega varhaník nám opět zahraje a Yesterday zní úchvatně a téměř symbolicky. Prší. Výstup na kráter Grábrok je snadnou záležitostí a odmění se nám nádhernými výhledy na okolní lávová pole. Zde uděláme konečně společné foto všech účastníků zájezdu:-) Pan řidič nám nachystal překvapení a dovezl nás ke kouzelnému vodopádu Glanni. Největší dnešní atrakcí je ale horký pramen Deildartunguhver v oblasti zvané Borgafjördur. Pramen produkuje 180 litrů téměř vroucí vody za vteřinu. V roce 1981 spoutali tento pramen do potrubí a horkou vodou vytápějí města Borgarnes a Akranes. Kromě toho jím vytápějí skleníky, kde se pěstují rajčata. Ta jsou ke koupi i v malé pojízdné "sámošce", boudičce, kde si slušný člověk vezme pytlík rajčat a hodí do kasičky 100 IKR. Na Islandu se nekrade. Zatím! Island je skoro soběstačný v pěstování banánů, citrusů a květin a dokonce se zde pěstuje nejvíc banánů na hlavu v Evropě, nejsem si jista, jestli ne dokonce na světě! :-)

Než přijedeme do Reykjavíku zastavíne se ještě u vodopádu Hraunfossar. Je to plochá čedičová skála, z níž vytékají vodní čůrky v malých stupních. Je to prostě takový plochý vodopád. Vedlejší vodopád Barnafoss se jmenuje podle toho, že se tu utopily dvě děti, sourozenci. Je to pověst působivá, ale jestli je pravdivá? Ovšem naše živá průvodkyně Soňa nám vypravuje, jak se koupala v termálním potoce s paní, která se jí zdála povědomá. Popovídaly si a pak zjistila, že je to zpěvačka Björk. Tak tomu jsme věřili na 100%.

Opětovné setkání s hlavním městem Islandu a nejsevernějším hlavním městě na světě je zase fajn. Je to jako po předkrmu dostat hlavní jídlo. Už víme, kam chceme ještě jít, co chceme ještě vidět, na co jsme před několika dny zapomněli a co si chceme zopakovat. Nádherným podvečerem, před poslední společnou islandskou večeří, se procházíme po pobřeží zálivu Faxa a v duchu se loučíme se vší tou krásou. Sólfar, loď snů od sochaře Jóna Gunnara Arnassona směřující ke slunci je místem, kde vhodíme kamínek do moře s pokornou úklonou a obdivem ke všem Islanďanům a jejich překrásné zemi a s přáním ještě se vrátit.